Můj kousek štěstí

Střežili moje kroky v dětství andělé?

Nebezpečí mě provázelo v dětství na každém krůčku. V mých šlépějích kráčela snad sama Smrt. Byla jsem malá a neznalá života. Neštěstí jsem unikala zázrakem.

Fascinuje mě, jak bývají děti chráněny přírodou, aby přežily. Jako by nad nimi létali andělé a dbali na jejich bezpečí. Myslím na tuto záhadu přírody často, nejvíce v souvislosti se vzpomínkami z dětství. Takový příběh, kdy zázrakem unikla jako dítě smrti, se stal kdysi dávno mé matce. Byly ji dva roky, když babička těžce onemocněla. Hlídat ji měla o několik málo let starší sestra, která se zabrala do her s kamarádkami natolik, že si nevšimla, jak matka zamířila k vlakovému nádraží. Nastoupila do vlaku, ale během jízdy došla k názoru, že zase vystoupí. Tehdy to byl vlak s plošinou, žádné dveře tedy dítě zadržet nemohly. Pro maminku je tato událost nejstarší zážitek, který si pamatuje. Jediné, co se jí vrylo do paměti, byla žena, která zoufale křičela, ať to dítě někdo chytí. Ale to už bylo pozdě.

Matka vystoupila.

Okamžitě se ji vypravili hledat. Všichni čekali, že najdou dítě mrtvé. Maminka se však procházela na louce pod srázem a trhala kytky. Neuvěřitelnou náhodou se trefila do jediného možného místa na celé trase, kam mohla spadnout, aby se nezabila. Dravec zasáhl jako blesk Já mám ze svého období tří let podobný příběh. Hrála jsem si na zahradě domu, kde jsme bydleli, a ačkoliv to byl prostor rozlehlý, ty nejkrásnější kytičky rostly samozřejmě za plotem. Protože jsem na louku nesměla, opatrně jsem se rozhlédla, jestli mě rodiče nevidí, otevřela vrátka, pečlivě je za sebou zavřela a vydala se vysokou travou za kopretinami. Po několika krocích jsem spatřila přímo před sebou zrzavého pejska.

Byl tak milý a vůbec se nebál.

Zdál se mi sice trochu malátný, ale touha pohladit ho byla obrovská. Vydala jsem se k němu a zbývalo už skutečně málo, když tu těsně přede mnou, jako kámen z nebe, proletělo cosi obrovského. Těsně nad zemí to roztáhlo křídla s výhružným pískotem. Hrozně jsem se lekla, otočila se a utíkala, co mi nohy stačily, domů. Dravec letěl za mnou, dokud jsem nevběhla na zahradu. Teprve když jsem za sebou zavřela vrátka a byla jsem v bezpečí, se pták vznesl do výšky a zamířil k lesu. Bála jsem se hrozně, viděla jsem ho jako strašlivého nepřítele. Dravec mi ale neublížil, naopak mě zachránil. Tím skutečným nebezpečím byla liška nemocná vzteklinou, kterou jsem si chtěla pohladit.

Dana (46), Strakonice .

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden