Moje rodina mě donutila odejít do domova pro seniory a já jim za to byla vděčná. Nic mi tu nescházelo a našla jsem i svoji velkou životní lásku. Svatba o mých osmdesátých narozeninách ale všem vyrazila dech!
Zdravotně jsem na tom nebyla až tak zle, jen nohy mi už tolik nesloužily. Problém byl spíš v mém bydlení. Žila jsem totiž na samotě, a když napadnul sníh, byla jsem od civilizace odříznutá často i mnoho dní. Nevadilo mi to. Měla jsem zásoby trvanlivého pečiva, konzervy a ve sklepě brambory.
Co kdyby se mi něco stalo
Hlady bych neumřela, i kdybych zůstala bez pomoci celou zimu. Jenže kdyby se mi něco stalo, bylo by to horší. „Mami, tady už být nemůžeš!“ domlouvala mi dcera a tvářila se starostlivě.
Nabízela mi, abych šla bydlet k nim, ale to jsem hned vyloučila. Přece se na stará kolena nebudu přizpůsobovat mladým. A oni, chudáci, zase mně. To by nedělalo dobrotu! Musela jsme uznat, že mám dcera pravdu.
Nemládla jsem a další zima by už nemusela být tak idylická, jako ta minulá. A na to, že sněhu je čím dál méně, se taky nedalo spoléhat. Vždyť příroda se úplně zbláznila a kdo ví, co nás všechny čeká. No, dovolila jsem dceři, aby začala zařizovat nějaký ten útulek, jak jsem všem těm domovům pro důchodce říkala.
Nastěhovala jsem se za pár dní
Dcera byla rychlá a k mému překvapení přišla hned na příští návštěvu s plnou náručí prospektů. „Myslela jsem, že se na tahle zařízení čeká i několik let?“ ptala jsem trochu ironicky, ale ona jen pokrčila rameny: „Prý jsi zvláštní případ, tady na té samotě, tak máš přednost.“
Společně jsme si prohlédly všechny ty lákavé fotografie, kterým jsem samozřejmě vůbec nevěřila, a vybraly jedno zařízení, které bylo sice dost daleko, ale vypadalo moderně a hlavně, bylo v přírodě, a ne někde na sídlišti.
„To bude jako s těmi pohledy od moře. Je to všechno pěkně nafocené a skutečnost je úplně jiná,“ remcala jsem, ale dcera mě popadla za ruku a prý, že se tam pojedeme podívat. O dvě hodiny později jsem už stála uprostřed krásně zelené zahrady a zvědavě se rozhlížela kolem.
Musela jsem trochu nechtíc uznat, že je to tu opravdu hezké! Neuplynuly ani dva měsíce a už jsem se stěhovala.
Měla jsem se lépe než doma
Zmítaly mnou snad všechny pocity, co člověk může mít. Trochu jsem se těšila a trochu bála. V noci jsem špatně spala a stále jsem si představovala, co mě čeká. Jenže, jak jsem si mohla něco představovat, když jsem neměla ani tušení, do čeho jdu.
Co když to bude jako ve vězení? Co když se na nás budou usmívat a potom nám to pěkně osolí? Vždyť moc dobře vědí, že nás všechny staré mají v hrsti! Ale skutečnost byla naštěstí o hodně lepší, než v mých tak trochu hororových představách.
Žádná detektivka se nekonala. Dostala jsem hezký malý pokojík se společným balkonem. Moje sousedka byla moc milá, i když na můj vkus dost upovídaná. Hned mi začala líčit všechny zdejší zvyky a taky pomluvila kde koho.
Ale v dobrém, naštěstí. I jídlo mi chutnalo. Vlastně snad nikdy v životě jsem se tak dobře každý den nenajedla.
Oslovil mě sympaťák
Ne, že bych neuměla vařit. Naopak. Jenže dokud byly děti malé, šetřili jsme s manželem každou korunu. A když odešly z domova a já ovdověla, nebavilo mě vařit jen pro sebe a tak jsem se dost odbývala.
Pěkné jídlo jsem připravovala vlastně jen kvůli návštěvám dětí nebo vnoučat. A teď jsem si mohla vybrat ze dvou jídel a často nevěděla, které dřív. Měla jsem totiž chuť na obě! „Mohu si k vám přisednout?“ zeptal se mě jednou těsně před obědem takový švihák.
Na první pohled mi ten pán moc sympatický nebyl. Na můj vkus se dost nápadně oblékal a taky se moc usmíval. Odjakživa jsem moc nedůvěřovala takovým těm rádoby pozitivním lidem. Úsměv od ucha k uchu a v hlavě kdo ví co.
On ale byl úplně jiný, než jsem odhadovala. Byl opravdu milý a ten jeho úsměv nebyl hraný. O každém zdejším obyvateli i personálu dokázal říct něco hezkého. Býval učitel na základní škole a trochu mu to zůstalo.
Nalákal mě na dortíky
Tady, v domově se staral o knihovnu a občas pořádal nějaké přenášky. Hned na jednu mě pozval. Byla o zdejší přírodě a oblíbených místech turistů. „Možná vás nalákám na nějaký výlet! Občas chodíme po okolí a vždycky něco pěkného objevíme,“ lákal mě, ale moc se mi nechtělo.
On, když viděl, že jeho slova nepadla na úrodnou půdu, pokračoval: „No, každý náš výlet zakončíme v místní cukrárně. Je na náměstí a my tam oslavujeme, že jsme ty kilometry přežili!“ Smál se tak nakažlivě, až jsem nakonec kývla.
Kvůli té cukrárně, to je jasné. Výlet jsem ke svému překvapení zvládla a dortíky v cukrárně byly přímo božské. S panem Vojtou jsme se časem sbližovali víc a víc. Musela jsem si přiznat, že jsem se úplně nečekaně zamilovala.
Bylo to tak a nic se s tím nedalo dělat. Bylo mi tak dobře, když jsem mu hleděla do očí. A také jsem cítila takové zvláštní chvění kolem žaludku. Jako kdyby mi bylo osmnáct a ne za pár týdnů osmdesát!
Bláznivě jsem se zamilovala
„Jiřinko, co kdybychom se vzali?“ zeptal se mě z ničeho nic u snídaně a já se málem zadusila soustem křupavé housky. Tahle možnost mě opravdu nenapadlo ani ve snu! On mě ale pohladil po ruce a prý, proč ne? A tak jsme naši svatbu naplánovali na den mých osmdesátin.
Nic velkého. Jen pohoštění z naší oblíbené cukrárny a večerní grilování přímo na zahradě našeho ústavu. „Mami, přijedeme ti popřát, tak ne abys nám utekla,“ dělala si ze mě legraci dcera, když mi telefonovala a já se musela usmát.
Ta bude koukat! Koukala celá rodina a bohužel, ne moc hezky. Přijeli všichni těsně před obřadem a nemohli uvěřit, čemu budou přítomni. „Mami, to snad nemyslíš vážně. Ty ses zbláznila!“ křičela na mě dcera jako smyslů zbavená.
Přidal se i zeť a dokonce i můj syn, kterého jsem skoro rok neviděla. Všichni měli jasno. Jejich stará Jiřinka, tedy já, to nemá v hlavě v pořádku!
Čekám, až mě rodina pochopí
Dcera šla nakonec vynadat naší ředitelce, ale ta se mě i Vojty zastala. „Jsou dospělí a svéprávní, tak co? Mohou si žít po svém a já jim do toho nemohu zasahovat!“ A bylo to.
Obřad se odehrál rychle jako v nějaké grotesce. Vyměnili jsme si prsteny a já hodila za sebe kytku. Chytila ji ředitelka a byla nadšená. Po rozvodu by se jí nějaký švarný přítel hodil! Od rodiny jsem žádné dárky k osmdesátinám nedostala.
Tak moc na mě byli naštvaní. Jen nejmladší vnučka mi při urychleném odjezdu pošeptala do ucha: „Babi, ty máš ale hezkého dědečka!“ Vdala jsem se všem navzdory, ale nelituji. S mým milovaným Vojtou sdílíme manželské apartmá tady v domově a nic nám nechybí.
Jen se mi občas stýská po rodině. Snad časem pochopí, že i my starší máme právo na lásku!
Jiřina P. (80), Plzeň
