Není dobré vzdávat se v půli cesty. Občas nám to ale musí připomenout nadpřirozené síly.
Pokud se člověk ocitne na nějaké důležité životní křižovatce, má více možností řešení. Někteří z nás bojují za každou cenu a nepřízeň osudu je podnítí k ještě většímu úsilí. Opačným typem, ke kterému jsem se řadila i já, má pocit, že nic už nemá cenu a pasivně přijímá svůj úděl.
Odevzdala jsem se osudu
Největší ranou v mém životě byl nečekaný rozvod. Byli jsme spolu s manželem více než čtvrt století. Nikdy jsme se nehádali, neměli jsme žádné větší rozpory. Stalo se to, k čemu bohužel občas dochází.
V pětapadesáti letech se manžel zamiloval do výrazně mladší ženy. Nejprve jsem tomu nechtěla věřit. Když jsem pochopila, že to s rozvodem myslí vážně, nestavěla jsem se na zadní. Proplakala jsem pár nocí a pak jsem souhlasila se vším, co manžel navrhoval.
Měla jsem podporu v synovi a dceři, kteří s krokem svého otce nesouhlasili. Na druhou stranu si žili už svůj život se svými rodinami a nemohla jsem po nich chtít, aby mě denně utěšovali.
Kamarádky vyjadřovaly rovněž pochopení, jenže mě bylo hloupé si jim neustále stěžovat nebo před nimi plakat. Také jsem se za rozpad manželství trochu styděla, i když jsem ho nezavinila.
Uzavřela jsem se proto do sebe a po rozvodu se ze mě stala vyloženě samotářka. Nikam jsem nechodila, lidem jsem se spíš vyhýbala – a nic v životě mě už netěšilo.
Dramatický večer
Moje trápení se stále více prohlubovalo. Hodně času jsem trávila nad starými fotografiemi, kdy pro mě byl svět ještě v pořádku. Přinášelo mi to jen další slzy a smutek. Už jsem nevěřila, že mě v předdůchodovém věku ještě něco pěkného může potkat.
Poslední ránu mi zasadila zpráva, kterou mi šetrně sdělila dcera. Dozvěděla jsem se od ní, že můj bývalý manžel čeká se svojí novou partnerkou dítě. Úplně mě to zlomilo.
V ten večer jsem poprvé začala vážně uvažovat o tom, jestli by nebylo lépe svět dobrovolně opustit. Nikdy předtím jsem neměla sklony k pití alkoholu, ale tentokrát jsem si otevřela láhev vína a chtěla ji co nejrychleji vypít.
Ve chvíli, kdy jsem si nalila první sklenku, zhaslo světlo. Pomyslela jsem si, že asi vypadly pojistky, ale neměla jsem sílu jít je znovu nahodit. Místo toho jsem se dala do hlasitého pláče.
Najednou se v místnosti rozzářilo zvláštní bílé světlo, které mělo svůj zdroj někde za mými zády. Otočila jsem se a poděšeně vykřikla. Stála tam bytost, ve které jsem poznala anděla!
Poslechla jsem rady!
Nebyla jsem schopná slova, jen jsem na to zjevení mlčky hleděla. Povídat naopak začal právě anděl. Jemným, ale naléhavým hlasem mi začal říkat, že bych měla odhodit špatné myšlenky a začít věřit ve štěstí, které mě ještě čeká.
Jako můj strážný anděl mi v tom bude pomáhat, ale musím chtít hlavně já sama. Cítila jsem, že ta slova jsou pravdivá a že oslovují tu nejhlubší část mé osobnosti. Najednou jsem se styděla za to, jak jsem předtím všechno vzdala.
Anděl mě ujistil, že ještě zdaleka není konec a že najdu nejen nový smysl života, ale i novou lásku. Musím se jen znovu světu otevřít. Ani nevím, jak dlouho ta jeho řeč trvala. Úplně mě zhypnotizoval, takže jsem si až zpětně uvědomila, že v místnosti zase svítí normální světlo a anděl je pryč.
Na víno jsem už nesáhla, ani toho večera ani později. Neustále jsem měla v duchu obraz anděla před sebou a slyšela jeho slova. V následujících dnech jsem změnila svůj život. Začala jsem znovu vyhledávat společnost, našla jsem si nové koníčky.
Díky tomu jsem poznala i nové lidi – a potkala muže, se kterým jsem dodnes! Občas přemýšlím, co by se ze mě stalo, kdybych to zjevení anděla nezažila. Byla bych asi starou a zatrpklou ženou, která už neumí mít z ničeho radost.
Jiřina L., (59), Žatec
