Rodina manžela věřila na duchy, zázraky a minulé životy. Považovala jsem je za blázny. Syn mě ale definitivně přesvědčil.
Ta situace je stará už téměř padesát let, připadá mi ale natolik přesvědčivá, že vám o ní musím napsat. Provdala jsem se za muže, který pocházel z pohorského městečka Vejprty v Krušných horách. Dlouho jsem si nemohla zvyknout na jeho příbuzenstvo. Všechny tetičky a sestřenice se vymykaly tomu, co tenkrát platilo za normu. Byly tak trochu, alespoň mi to v té době tak připadalo, „blouznivci našich hor“. Žádná rodinná událost se tam neobešla bez rady ze světa duchů…
Přišli se podívat
Krátce po svatbě jsme vyrazili s manželem lyžovat a abychom si sněhu pořádně užili, rozhodli jsme se nocovat několik dní u jedné jeho příbuzné. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem u této tetičky spala. Připadala jsem si v té její chalupě jako ve strašidelném hradu. Jen jsme ulehli, slyšela jsem kroky v našem pokojíku. Směřovaly k naší posteli. Tam se zastavily. Zřetelně jsem slyšela sípavý dech. Vzápětí se ozvaly kroky lehčí z jiné strany pokoje, a také se zastavily u nás. Vzbudila jsem rychle manžela. Odbyl mě tím, že se strýček Fanda a tetička Libuš na mě přišli podívat, protože mě ještě neviděli. A spal klidně dál. Já ale do rána oka nezamhouřila. Tím pro mě cesty za lyžováním skončily.
Najednou počítal
Když se mi narodil syn, jedna z manželových tet mi řekla, abych dávala pozor, o čem si se mnou bude povídat a ať i tu sebevětší hloupost za nesmysl nepovažuji. Jednou jsem měla hodně práce a nestíhala rychle poklízet. V předsíni zůstaly stát tři páry bot. Chlapec je rovnal, zastyděla jsem se a povídám: “To je bot, ještě jsem je nestačila uklidit!“ Honzík se na mě vážně podíval a povídá: „Je jich šest!“ Rychle jsem jeden pár odebrala a ptám se, kolik těch bot je nyní. „Čtyři,“ odpověděl bez rozmýšlení. Syn byl ještě příliš malý a nikdo ho počítat neučil, považovala jsem to za náhodu.
Když byl ještě velký
Asi za týden, právě jsem myla okna, ke mně náš chlapec přistoupil a povídá mi: “Maminko, já jsem také pracoval, když jsem byl velký. Skoro jsem tu větu přeslechla, protože jsem měla naspěch, ale najednou mi to došlo a rychle jsem se zeptala: „A jak jsi pracoval, Honzíku?“ Zamyslel se na chvíli, nejspíš hledal to správné slovo. Pak vyhrkl: „Počítal jsem!“ Vzpomněla jsem si na radu tetičky a běžela si celou událost zapsat. Našemu Honzíkovi totiž v té době byly dva roky a čtyři měsíce. Mnohokrát jsem si na tento zážitek v životě vzpomněla, protože čím myslíte, že se můj syn dnes zabývá? Matematikou. Učí ji na vysoké škole.
Jana (73), Chomutov .
