Nadpřirozeným jevům uvěříme, až když je prožijeme na vlastní kůži.
Před několika lety jsme vyrazili s manželem na cesty po západních Čechách. Auto jsme nechali doma, užívali jsme si toulek autobusy a vlaky jako zamlada. Jednoho večera se nám stala podivná příhoda.
Bloudili jsme nočním lesem
Byli jsme ubytovaní v penzionu v malé vesnici, odkud jsme se vydali na celodenní pěší túru. Vraceli jsme se už potmě, cestu jsme ale znali - nebo jsme si to alespoň mysleli. Zkratka lesem, po které jsme se vydali, nás zavedla na místa, která jsme potmě nepoznávali. Dostali jsme se na nějakou křižovatku, kde přece jen bylo trochu lépe vidět. Diskutovali jsme o tom, kudy se vydat, když mě manžel zatahal za rukáv a ukázal směrem doleva. Spatřila jsem tam pohybující se světle žluté světlo. Nejprve jsem myslela, že je to nějaký chodec s baterkou, ale světlo se pohybovalo podivně a občas se vznášelo vysoko nad zemí. Přibližovalo se a vzdalovalo, jako by nás chtělo k sobě přilákat.
Chtěla nás zavést do bažiny?
Ani já, ani manžel jsme netušili, co to může být za úkaz. Zvědavost ale byla silnější než strach; koneckonců jsme vždy měli dobrodružné povahy. Vydali jsme se za světlem. Po pár minutách chůze se nám začala bořit půda pod nohama. Vzpomněli jsme si, že tu podle vyprávění má být nějaká bažina. Raději jsme se rychle vrátili. Světlo zůstalo stát na místě. Když jsem se otočila, spatřila jsem pojednou místo něho přízrak krásné mladé dívky. Do penzionu jsme se nakonec v pořádku dostali. Vyprávěli jsme, co se nám cestou stalo. Dozvěděli jsme se, že jsme potkali bludičku. Kdyby mi to někdo vyprávěl den předtím, asi bych se mu vysmála. Po tom zážitku jsem tomu ale ihned uvěřila a věřím dodnes. Jen se moc nedovedu smířit s myšlenkou, že ten krásný přízrak nás chtěl nejspíš svést z cesty do jisté záhuby!
Jana L. (48), Praha
