Adéla byla odmala problémové dítě. Měla jsem ji celkem pozdě, až v osmatřiceti letech a vychovávala jsem ji sama.
Její otec se k ní nikdy nehlásil, zmizel někde ve světě. Už na základní škole dělala Adéla samé průšvihy. Učila se dobře, horší to bylo s chováním. Věděla jsem, že za to můžu částečně i já, protože jsem jí nedokázala zajistit normální rodinné zázemí.
Proto jsem jí ledacos odpouštěla. Byla to samozřejmě výchovná chyba a později se mi to vymstilo… Na střední škole se Adéla dostala do špatné party, začala si s drogami. Musela opakovat ročník. Naštěstí do závislosti nespadla natolik, aby to bylo beznadějné.
Vzpamatovala se a střední školu dokončila. A jakmile si našla práci, myslela jsem si, že to nejhorší mám za sebou. Nebyla to pravda.
Nadchla se pro magii
Dcera střídala partnery, a když pak přišla do jiného stavu, tak ani pořádně nevěděla, s kým dítě čeká. Jediné řešení viděla v interrupci a já jsem neměla sílu ani argumenty jí to vymluvit.
Až kolem třiadvaceti se začala přece jenom měnit. Najednou se zajímala o různé duchovní věci, o magii, o zdravou výživu. Stala se z ní dokonce veganka. Měla jsem radost, že se Adéla konečně o něco opravdu zajímá.
Zneklidnění přišlo po roce, když mi dcera řekla, že ji uchvátilo vúdú.
Kontakt s duchem
V té době už žila dcera sama v pronajaté garsonce. Při našich setkáních mi neustále vnucovala své poznatky a zkušenosti, takže jsem se o vúdú také něco dozvěděla. Pak mi jednoho dne řekla, že bude dělat dost nebezpečnou věc, ale že se na ni cítí být silná.
Chtěla se dostat do kontaktu s jedním z duchů vúdú a o něco ho požádat. Přemlouvala jsem jí, ať to nedělá, ale bylo to marné.
Byla násilnická
Za pár dní mi uprostřed noci zazvonil mobil. Volala dcera. Její hlas zněl vyčerpaně a zoufale. Prosila, abych pro ni přijela a zhruba mi vylíčila, kde je. Byla to lesní křižovatka pár kilometrů za městem.
Okamžitě jsem se tam rozjela. Když jsem dceru uviděla, naprosto mě to šokovalo. Byla z ní bezvládná troska. Chtěla jsem jí zavézt do nemocnice, ale to odmítla, a tak jsem ji vzala k sobě. V následujících dnech se chovala, jakoby do ní vstoupila nějaká cizí zlá síla.
Ve chvíli, kdy na mě fyzicky zaútočila, rozhodla jsem se, že ji odvezu k psychiatrovi, který jí kdysi pomáhal dostat se z drogové závislosti. O vúdú jsem před ním raději pomlčela.
Nebezpečí je tu stále
Dceru umístili do léčebny a byla jí diagnostikována schizofrenie. Pravidelně jsem ji navštěvovala. Pouze při jedné z návštěv se mnou normálně komunikovala, i když přitom byla strašně unavená a zesláblá.
Řekla mi, že se jí pokus nepovedl a zlý duch se na ni rozzlobil. V léčebně zůstala půl roku, než byla schopná vrátit se do normálního života. Nastoupila znovu do práce. Já ale svoji dceru znám a vím, že to už není ona. Pořád cítím, že se v ní skrývá tajemné zlo…
Irma Ř. (61), Příbram
