Talentovaná herečka uměla diváky dojmout i rozesmát

Legendární zesnulá herečka se specifickým hlasem GABRIELA VRÁNOVÁ (†78) žila jen pro divadlo, ale i její nezapomenutelné filmové role zakotvily v paměti spousty diváků a fanoušků. Jaký byl její osud?

Ačkoli působila Gabriela Vránová (†78) na první pohled étericky, ve skutečnosti v sobě jedna z nejvýznamnějších českých hereček ukrývala temperament, jenž zdědila po svých slovensko-maďarských předcích. Tato legenda se narodila 27. července 1939 v Novém Mestě nad Váhom.

Také vás může zajímat ...

Její maminka, která se živila jako učitelka, pocházela z dobře situované maďarské-slovenské rodiny a tatínek Jaroslav Verian Vrána byl středoškolským profesorem. Jeho aprobace byla francouzština a dějiny literatury. Kromě toho psal i lyrické básně.

Po něm zřejmě zdědila umělecký talent. Rodina se musela ze Slovenska odstěhovat, protože otec s matkou odmítli přihlásit se ke Slovenskému štátu. Odjeli tedy do Brna, kde Vránová vyrůstala. Jednoho dne se ale stalo něco, co herečce uvízlo v paměti do konce života.

Zatčení strýce vše změnilo

Gabrielin otec pocházel z početné rodiny, kde bylo celkem osm dětí a jeden z jeho bratrů Alois byl katolickým farářem. V době, kdy bylo Gabriele deset let, tak přijela celá její rodina k Aloisovi na návštěvu, kde se konala zabijačka.

Do jejich domu však z ničeho nic vtrhla policie, zabijačku zabavila a jejich strýce zatkla. Komunistický režim, který v padesátých letech pořádal na faráře celostátní hon, Aloise za smyšlenou protistátní činnost odsoudil na 20 let do vězení.

Ven na svobodu se mu povedlo dostat až krátce před svou smrtí. Je jasné, že to všechno rodinu zasáhlo a omezilo. Otec byl suspendován a směl učit pouze výtvarné dílny na základní škole.

A zanedlouho se dostavily i finanční potíže. Celá rodina Vránových žila několik let pod tlakem a proto ani společné vztahy nebyly ideální. Se vším se nejhůře vyrovnával otec. Gabriela s jejími třemi sourozenci tím hodně trpěli.

Od třinácti věděla, že chce být herečkou

Byly doby, kdy se otce i bála. Společnou cestu k sobě našli, až když bylo Gabriele dvacet let. Po svém otci zdědila několik dobrých vlastností, za které byla opravdu ráda. Například lásku k literatuře a poezii. Už od dětství recitovala, četla, psala básničky a s maminkou zpívala lidové písně.

O tom, že by se chtěla stát herečkou, přemýšlela už od svých třinácti let. Když potom zjistila, že existuje v Brně škola Janáčkova akademie múzických umění, neváhala ani chvilku a ihned si podala přihlášku. V té době jí bylo necelých sedmnáct let.

Byla tak talentovaná a odvážná už odmalička, že ji na JAMU přijali hned napoprvé. Profesora u přijímacích zkoušek si získala natolik, že ostatním zatajil i nedoporučující posudek, který na Gabrielu přišel kvůli jejímu strýci Aloisovi.

Pět let bydlela v divadelních dílnách

Už během studia na škole začala získávat první herecké zkušenosti a úspěchy, neboť její ročník po celé čtyři roky vystupoval v divadelním klubu Marta. V roce 1960 jí bylo dokonce nabídnuto stálé angažmá do Státního divadla v Ostravě, kde nakonec strávila dvě sezony.

I když působila mimo Prahu, její půvab i herecké schopnosti neušly pozornosti filmařů a dostala první dvě velké příležitosti před kamerou, postavu vesnické dívky Běty v melodramatu režiséra Václava Kršky (†69) Kde řeky mají slunce a hlavní roli v komedii Hledá se táta.

V Tomto snímku se poprvé setkala s další českou legendou Vladimírem Menšíkem (†58), kterému hrála partnerku v oblíbených Chalupářích. V roce 1962 se jí naskytla další skvělá příležitost, a to přestoupit do Prahy do královského Divadla na Vinohradech.

V té době ale neměla kde bydlet, žila pět let v divadelních dílnách, jen proto, aby mohla hrát na jedné z nejprestižnějších divadelních scén.

Smrt otce a emigraci sestry nesla těžce

Po nějakém čase se zařadila i mezi hvězdy dabingu. Její hlas byl tak specifický a oblíbený, že za svůj rozhlasový výkon získala prestižní cenu Prix Bohemia a Křišťálovou růži jako nejvyšší ocenění v uměleckém přednesu.

Bylo všeobecně známo, že tato skvělá herečka patřila mezi velmi emocionálně založené lidi a měla sklony k velkým gestům a prudkým reakcím. Nezapřela v sobě ani slovensko-maďarské geny, které zdědila po svojí mamince.

Cokoliv se jí nepovedlo, nebo ztratila někoho ze svých blízkých, tak to nesla velmi těžce a dlouho se s tím vyrovnávala. Jednou ze ztrát, byla předčasná smrt bratra, jenž ve dvaapadesáti letech podlehl rakovině.

Prudce ji zasáhla i emigrace její nejmladší sestry Miriam, která se v roce 1982 rozhodla žít v USA. Pro ni to znamenal rozpad celé jejich rodiny, to ji moc zasáhlo a bolelo.

Pro Vinohrady byla moc stará

A aby toho nebylo málo, tak rok 2004 si pro Vránovou připravil další těžké období. Nový ředitel vinohradského divadla Martin Stropnický (63) se totiž v roce 2004 rozhodl soubor omladit a Gabriele po dvaačtyřiceti letech neprodloužit angažmá.

„Neuvědomovala jsem si, že čas běží, nedocházelo mi, že to jednou skončí. Já si myslela, že na tom jevišti umřu,“ svěřila se Gabriela. Herečku, pro kterou divadlo znamenalo druhý domov, to hluboce zasáhlo.

Nejspíš i v důsledku toho začala mít zdravotní obtíže, dostavila se silná srdeční arytmie a kolaps. Lékaři ji proto museli voperovat kardiostimulátor. Režiséři na ni ale nezapomněli.

Dostávala dále spoustu nabídek a kromě toho měla tu čest být profesorkou na Pražské konzervatoři. Usměvavá herečka se po nějaké době do svého milovaného a oblíbeného divadla vrátila.

Lásky krásné herečky

Gabriela se za svůj život stihla dvakrát vdát. Tím prvním šťastlivcem se stal stavař Robert Walló, když jí bylo jednadvacet let. Snažil se, aby s českou herečkou byl co nejvíce v kontaktu.

Dokonce se i nabídl, že jí vymaluje dílny v Divadle na Vinohradech, kde v té době bydlela. Pomáhal jí tak vehementně, až se nakonec vzali. I když to vypadalo, že by na sebe nedali dopustit, jejich manželství nemělo nakonec dlouhého trvání.

Temperamentní plavovláska totiž brzy zjistila, že je její manžel víc zamilovaný do své práce, než právě do ni, a tak se brzy rozvedli. Její další velkou láskou byl Jiří Kepka (79), středoškolský profesor matematiky, hudby a uznávaný autor učebnic.

Dohromady je dal jeho bratr, herec Jaroslav Kepka (85), když Gabrielu v roce 1966 pozval k sobě domů na společnou oslavu Silvestra. Poté měl jejich vztah rychlý spád.

Plavovláska se na Mikuláše v roce 1968 za Jiřího provdala a přesně rok nato se jim narodil jejich milovaný syn Ondřej (51), který je skvělý herec, scénárista a jedinečný režisér. Hereččinou další velkou vášní bylo sběratelství výtvarného umění.

Svůj první obraz od Viléma Plocka (†95) si koupila v roce 1962. Kromě toho sbírala lžičky, o kterých říkala, že to jsou takové milé drobnosti. Dostávala je darem většinou od známých.

Nejvíce ji ovšem zásobovala mladší sestra, která je doteď v Americe. Hodně cestovala a odevšud jí vozila krásné lžičky, někdy až z Paříže, Londýna, Monaka, Indie i z Číny.

Operovali jí zhoubný nádor

Počátkem roku 2017 lékaři herečce po totálním kolapsu organismu odoperovali nádor na tlustém střevě. Rok 2018 byl pro ní ale posledním. Kromě toho, že válčila s rakovinou, tak jí k tomu všemu selhávaly ledviny.

Skončila s herectvím a musela pouze odpočívat. Zemřela 16. července 2018 v brzkých ranních hodinách. Moc si přála být pochována v Brně, kde leží i její rodiče. Syn Ondřej se však rozhodl, že milovanou maminku pohřbí v Praze. Gabriela tedy leží poblíž rodiny svého manžela.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje šťastná hvězda

Váš oblíbený časopis Moje šťastná hvězda dostal novější kabátek! Můžete se těšit na nové rubriky, ještě více žhavých kauz, které hýbou českým showbyznysem, dojemné osudy filmových legend i pikantní lásky slavných. To vše už v tomto čísle!

Komentáře

reklama