Jen emigrace mě na chvíli zbavila neustálého strachu. Byl mnou posedlý muž, který nebyl rozhodně duševně v pořádku. Nejsem si jistá, jestli už mám po letech konečně klid.
Tehdy jsem šla do sedmé třídy, když jsme se z Moravy přestěhovali do Ústí. Táta tady dostal dobrou práci a máma si ji našla, prodávala v obchodě. Já jsem od září nastoupila do nové základky a docela jsem se na nové kluky a holky těšila. A také mě nezklamali, byli prima. Prvních pár týdnů jsem byla snad skoro šťastná, hlavně proto, že se mi ulevilo. Každé stěhování představuje stres a rozhodně nejen pro dospělého. Jenomže moje spokojenost se měla záhy vytratit jako pára nad hrncem.
Hrdý Kaňour
O ročník výše do osmé třídy chodil jeden žák, který měl být původně už v devítce, ale propadl. Říkalo se mu Kaňour, i když se jmenoval Petr. Nikdo mu jinak než přezdívkou neřekl a on na ni byl hrdý. Byl hrdý na to, že byl rabiát, záškolák, prevít a zralý na polepšovnu. Ale nějaký takový ústav mu nehrozil, protože měl tatínka dost dobře postaveného na radnici, tenkrát na národním výboru. Věděl, že se mu nemůže nic stát. Chodil tedy do školy, jen když ho to bavilo a když měl zrovna chuť provést nějakou lumpárnu. Když zjistil, že jsem tam nová, jeho docházka se najednou dost zlepšila. Měl motivaci. Nejdřív na mě jen dlouze koukal, postával o přestávkách na chodbě, přežvykoval svačinu buď svou, nebo ukradenou, a sjížděl mě pohledem jako nějaký pasák svou slepičku. Puberta s ním už lomcovala silně. Pak začal vydávat všelijaké zvuky. Mlaskal, hvízdal a vůbec vyváděl s tou pusou nesmysly, jen aby na sebe upozornil. Klopila jsem hlavu, červenala se, trpěla jsem. Nebyla jsem na takové nechutné chování zvyklá.
Chvilková úleva
Pak přitvrdil, začal mi sahat pod sukni. Tak jsem musela nosit kalhoty. Jednou si na mě počíhal v šatně, chytil mě a mačkal k sobě, funěl, a kdyby najednou nepřišel školník, který chtěl něco opravovat, kdoví, jak by to dopadlo. Byla jsem zoufalá, plakala jsem. Školník Kaňoura odehnal, ale i když se ten starší pán stal tak trochu mým ochráncem, nemohl být všude se mnou. Rodičům jsem nechtěla říct nic. Byla jsem přesvědčená, že otec by mi jen vynadal. Jeho výchova byla dost spartánská, i když jsem byla taková dost křehká blonďatá holka. Prožila jsem rok hrůzy, po prázdninách jsem se do dalšího ročníku poprvé opravdu netěšila. Jak já jsem se ale zaradovala, když jsem se dozvěděla, že Kaňoura dali konečně opravdu do diagnostického ústavu! Prý něco ošklivého provedl o prázdninách, zatímco já jsem byla u babičky. Byly to krásné měsíce a já jsem byla jako vyměněná. Jenomže v pololetí Kaňoura pustili, jeho otec měl své dlouhé prsty samozřejmě všude. Ten prevít se sice trochu uklidnil, ale já jsem byla pořád strachy bez sebe.
Hlavně pryč!
Šla jsem z osmé třídy na gymnázium, Kaňour někam do učňáku a já jsem se těšila, že ho mám z krku. Byla to bláhovost. Nepotkávala jsem ho tak často, ale on si alespoň jednou dvakrát týdně udělal čas, aby mě někde ve městě potkal. A k tomu vždy došlo samozřejmě se vší parádou. Deptal mě a užíval si to. Teprve až když jsem začala chodit s Jirkou, starším spolužákem, začal se držet stranou. Jenomže mi to s Jirkou dlouho nevydrželo. A všechno začalo znovu. Začala jsem mít problémy i se svými rodiči a nakonec jsem se odstěhovala. Bydlela jsem v Praze a myslela jsem, že mám pokoj. Našla jsem si práci a těšila se, že začnu nový život. Jenomže všechno šlo nějak divně, nemohla jsem se na nic soustředit. Jednoho dne jsem se sbalila, zaplatila si zájezd s cestovní kanceláří mládeže do Rakouska a požádala tam o azyl. A pak jsem odjela do Ameriky. Měla jsem co dělat, abych se uživila. Jak jsem tak pracovala a snažila se, roky ubíhaly a já jsem zjistila, že jsem zřejmě prošvihla možnost mít své vlastní děti. Bylo mi z toho tak smutno, že jsem se po delším váhání rozhodla vrátit do Čech. Bylo po revoluci a byla šance na normální život. Skoro bych si tou dobou na Kaňoura ani nevzpomněla. Snažila jsem se v Praze najít opět své místo, neměla jsem tu jinak nikoho. Oba rodiče už byli po smrti a já měla jen někde na Moravě vzdálené příbuzné, o které jsem nestála. Po roce jsem ho ale zase potkala. Nevěřila jsem svým očím, byla jsem úplně zkoprnělá. On byl naštěstí zcela opilý, potácel se proti mně na chodníku, vypadal jako bezdomovec. Udělalo se mi špatně, měla jsem co dělat, abych neomdlela. Začala jsem trpět nočními děsy, bála jsem se každého podezřelého zvuku. Začala jsem chodit k psychiatrovi. Vypadala jsem tak špatně, že i v práci se na mě začali dívat podezíravě, jestli nejsem na drogách. Ale zatnula jsem zuby a držela se. Dokonce jsem ještě povýšila. Organizovala jsem naše propagační akce v terénu, ve městě na ulici a na náměstích a jejich součástí bylo také rozdávání letáků a občerstvení zdarma. Mohla jsem tušit, že lidé, mezi kterými se teď Kaňour pohybuje, podobné příležitosti vyhledávají, aby se zadarmo najedli. Když jsem ho zahlédla v publiku, zkolabovala jsem.
Ať zmizí
Jsem teď na antidepresivech, mám sice pár let před důchodem a snad už to nějak dotáhnu, ale můj život je k ničemu. Pořád jsem před někým a před něčím utíkala a nakonec jsem zůstala sama a jestli nebudu mít sílu se o sebe postarat, skončím špatně. Snad tuhle zimu Kaňour nepřežije. Přeju si, aby byla hodně tuhá. Asi je to ode mě kruté, ale mně je to fuk, protože já už chci mít klid.
Iva (58), Praha
