Můj kousek štěstí

Teprve nehoda mi otevřela oči

Ten nápad mít společné auto byl od samého začátku nesmysl

Mysleli jsme to dobře všichni, ale dnes vím, že to byla zásadní hloupost. Auto má mít jen jednoho majitele. Vlastně mohl někdo příjít o život... 

Už je to deset let. Ani mi to nepřijde, ale s těmi všemi starostmi kolem to uteklo. Tehdy jsme si pořídili auto. To „jsme“ je důležité. Není to množné číslo pro manžele nebo pro rodinu. Na ten „bourák“ jsme se složily dvě rodiny. Já se svým manželem Frantou a moje sestra Hedvika s Bolkem. Nás, sestry, dávám do popředí, protože jsme to samy vymyslely.

Pitomý plán

Beru to na sebe, je to v podstatě vina moje nebo nás dvou, že se naše rodiny nakonec tak rozkmotřily a nemůžeme si přijít vzájemně na jméno. No, my s Hedvikou jsme spolu ještě jakž takž v pohodě, ostatně my, jak to u žen bývá, zase tak moc na autech nelpíme, ale ostatní členové obou rodin, včetně dětí, spolu nemluví. Přitom to nejdřív vypadalo jako dobrý nápad. Na nové auto jsme neměli a při našem rozpočtu bychom na něj asi nikdy neušetřili. Byla jsem to já, kdo navrhl Hedvice: „Co kdybychom se složili. Můžeme koupit něco zánovního v bazaru, no a pak si ten vůz budeme půjčovat. Nikdo z nás ho nebude přece potřebovat pořád. Jsme lidé a příbuzní, tak se snadno domluvíme…“ A Hedvika byla pro. Tou myšlenkou jsme byly hned posedlé a běžely do autobazaru. Ukvapit jsme se nechtěly, tak jsme tam chodily čtrnáct dní, každý den. Pak si nás všiml majitel bazaru a začal nás zpracovávat. Za chvíli nás měl na udici, a když to tak zpětně hodnotím, rozhodl se nám vnutit tu největší předraženou šunku, navoněnou popelnici, které se asi dlouho nemohl zbavit. Že prý ten renault je jak nový, má málo najeto, je sice staršího data, ale to zase takovou roli nehraje. Je to prý držák, spolehlivost má v rodokmenu, uveze cokoli, je to dříč a parády nadělá…

Začaly hádky

No a na nás dvou pak bylo, abychom přesvědčily své drahé polovičky. A polovičky na nás koukaly chvíli jak z jara a pak nastala debata. Oba měli sice řidičáky, ale museli by je trochu oprášit, Franta i Bolek už za volantem neseděli dlouho. Tak zaprvé si oba šli zaplatit pár kondičních jízd do autoškoly. A pak naše rodinky vyplenily kasičky a šlo se nakupovat. Jak se ukázalo, naši mužští se v mašinách vyznají možná ještě méně než my. Renaultka byla naše a zaujala čestné místo na zahrádce před domem. Obě rodiny jsme se do sedanu neměly šanci vejít, takže se jako budeme střídat. Fungovalo to bez problémů půl roku. Cožpak o to, když jsme se měli vystřídat pokud jde o nějaký ten víkendový výlet nebo dovolenou, to zádrhel nenastal. Domluva byla, že auto se bude předávat s plnou nádrží a to bylo všechno. Ale pak přišla pokutička… Jízda v obci. A který umělec jel na třicítce sedmdesát? Kdo si nevšiml omezení rychlosti? Pánové měli oba svou hrdost, takže zapírali do roztrhání těla. Nemohli se dohodnout, jak to tenkrát bylo, kdo zrovna měl auto v rukách, pokuta totiž přišla až za dost dlouhou dobu. Neodpustily jsme si se sestrou pár poznámek o skleróze a pokuta se zkrátka musela zaplatit napůl.

Je to vrak!

Jenomže pak začal Bolek brblat, že prý byl v autě „bordel“ a že bylo „jak prase“ a že takhle si to nepředstavoval, a taky že ho musel dát umýt a že mu máme za myčku dát půlku. Zatnuli jsme zuby, zaplatili stovku a chvíli byl zase klid. Jenomže pak auto přestalo startovat. Dobrá, dáme ho do servisu. A kdo ho tam dá? Ten, komu jako prvnímu nenastartovalo, nebo si střihneme? No, nakonec jsme si střihli. Vyšlo to na Bolka. Vrátil se s tím, že je potřeba nový startér a že prý máme vyměnit tlumiče a taky, že je špatné těsnění kolem chlazení a kdesi cosi, bylo toho víc, celý seznam, já už si to všechno nepamatuju, šla mi z toho hlava kolem. Ten servisák se prý chytal za hlavu, co že je to za šunku a jak to, že tohle stálo tři sta dvacet tisíc, to prý nemá cenu ani sto! A že kilometry jsou na tachometru určitě stočené, není možné, aby takový vrak měl najeto osmdesát dva tisíc. Byli jsme z toho v depresi úplně všichni. Ještě jsme se dívali do kupní smlouvy, říkali jsme si, že bychom to auto mohli třeba reklamovat, ale jak jsme to tak pročítali, došlo nám, že to asi nepůjde. Byly tam šikovně vložené větičky o tom, že kupující si je vědom, že auto může mít skryté vady a že stav vozu odpovídá v prvé řadě stáří vozu a tak podobně. No, nějaké ty soudy jsme vzdali raději rovnou. Opravy nás stály dohromady 35 tisíc a to jsme byli ještě rádi, ve značkovém servisu by to bylo ještě dražší.

Bouračka

Dnes si říkám, že už tenkrát jsme měli udělat jedinou rozumnou věc – shodit to strašné auto ze skály. Protože to, co se stalo pak, nás mohlo zabít. Nehodu jsme přežili zázrakem, auto bylo rozmlácené, na rovince před zatáčkou totiž vypověděly službu brzdy. Policejní technik tvrdil, že tohle v servisu poznat nemuseli, byla to prý vada docela nenápadná, něco důležitého prasklo. Proto se naše auto vřítilo do zatáčky plnou rychlostí a zatočit nebylo v jeho silách. Vlétli jsme do lesa. Ještě, že nás zbrzdil měkký terén. Vzájemně jsme se obviňovali, kdo za to může a naši chlapi se málem poprali. Auto jsme dali rovnou do šrotu a od té doby se nebavíme, ačkoliv bydlíme v jednom domě. A přitom to ze začátku vypadalo jako vynikající nápad…

Anežka (59), Semily

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden