Říkali jsme si, že jako rodina stojíme za málo. Dokázali jsme se znesvářit a hádat kvůli maličkostem. Pomoc jsme od nikoho nečekali. Ve složité chvíli jsme ale překvapivě nezůstali sami.
Vdávala jsem se z lásky a za svým manželem jsem odešla daleko od své rodiny. Záhy se nám narodily děti. Můj muž měl v tu dobu nastartovanou skvělou kariéru ředitele velkého podniku. Obětovala jsem se ráda. Přerušila jsem studium na vysoké škole a nastoupila jako obyčejná úřednice. Role matky a obětavé manželky se pro mě stala životním posláním. Své pracovní ambice jsem potlačila. Byla jsem ta, která umožnila svému muži, aby byl šťastný a jeho život naplněný. Nikdy jsem toho nelitovala, i když mi to děti vyčítaly Jejich táta na ně neměl sice nikdy mnoho času, ale byl tím, kdo rodinu živil a uměl se postarat. I přes mnohé připomínky dětí, jsem ho vnímala jako skvělého manžela a dobrého tátu.
Těšili jsme se
Děti jsme vychovali dobře, i když to dávaly za zásluhu mně. Starší dcera se provdala za lékaře a založila si rodinu v Praze. Ta druhá odešla do ciziny a živila se jako umělec. S manželem jsme zůstali sami. Plánovali jsme si krásný podzim života. Jak budeme spolu cestovat, užívat si každé chvilky a volného času. Budeme chodit s přáteli do divadla a na víno do oblíbené restaurace. Náš odchod do penze se ale proměnil v děsivou noční můru. Nevím, nakolik se na problémech mého muže podepsala psychika, ale jen krátce po jeho odchodu do důchodu začal zapomínat. Byl neurotický a podrážděný. Začal si vymýšlet a měl velmi bláznivé nápady. Stále jsem ještě pracovala, a tak to pro mě bylo strašlivou psychickou zátěží. Co se děje doma v mé nepřítomnosti? Manžel mě dlouho do noci nutil sledovat spolu s ním televizi. Ve tři ráno mě už budil slovy, že přichystal snídani. Musela jsem vstát a snídat. Cítila jsem, jak mi ubývají síly.
Stres mě dohnal
Cítila jsem se vyčerpaně, unaveně, pohybovala se po bytě, a také v práci, jako mátoha. Stále jsem si ale říkala, že to bude spánkovým deficitem, že se z toho o víkendu vyspím, a bude zase všechno v pořádku. Jenže víkendy se to nelepšilo. Tak tomu bylo několik měsíců až do dovolené, která mi zachránila život. S manželem jsme odjeli k dceři do Rakouska. Ta se zhrozila, jen mě na nádraží uviděla. Byla jsem prý bílá jako smrt. Ještě ten večer mě odvezla do nejbližší nemocnice. Podle místních lékařů v poslední chvíli. Červených krvinek ve mně bylo už jako v mrtvole. Se strašlivou diagnózou rakoviny krve mě převáželi sanitou zpátky do Čech. Už nikdy jsem se na do své práce nevrátila. Čekala mě dlouhá léčba a boj o život. Měla jsem tak málo šance! A co víc? V nemocnici jsem chytla prasečí chřipku, čímž se můj stav ještě zdramatizoval.
Manžel utíkal
Neštěstí rádo přichází ve velkém a útočí z mnoha stran. Tak tomu bylo i v tomto těžkém čase. Manželovi můj zdravotní stav na pohodě nepřidal. Začal zapomínat ještě víc, a co bylo mnohem horší – odcházel z domu, chodil po ulicích a hledal mě. Ztrácel pojem o čase i o tom, kde se nachází. Ztrácel se na místech, kam běžně chodíval, a nepoznával lidi, které znal.... Během jediného týdne volali známí, sousedé a přátelé, že jej nalezli na nejrůznějších místech našeho města v ranních hodinách promrzlého sedět v parku na lavičce. Nepamatoval si, kde bydlí a ani kdo je. Dcera v Praze musela zrušil pracovní závazky a okamžitě přijet, aby se o otce postarala. Po několika týdnech si pro manžela přijela z Rakouska dcera druhá. Tak se o tatínka střídali, zatímco já nevěděla dne ani hodiny, jak se můj stav vyvine. Velké šance mi nikdo nedával. Připravovala jsem se na nejhorší. A se mnou mé okolí...
Děti v problémech
Situace se stala neudržitelnou. Jedna dcera se dostal do existenčních problémů, nemohla se naplno věnovat své náročné práci, ta druhá byla zase vytížená malými vnoučky a hlídat tatínka bylo už nad její síly, a tak padl strašlivý ortel. Manžel musí do ústavu! Nedokáže se o sebe postarat. Zpráva, kterou mi rodinná rada sdělila, byla pro mě strašná. Ještě hroznější ale bylo setkání s manželem. Apaticky seděl ve společenské místnosti ústavu, který mu děti vybraly, a netečně hleděl před sebe. Takového jsem ho neznala. Toho úžasného sportovce, inteligentního, sebevědomého a šarmantního ředitele velkého podniku, ke kterému všichni vzhlíželi s obdivem. Nereagoval na doktory ani na okolí. Až když jsem promluvila já. Celý se rozzářil, vyskočil a objal mě. A řekl: „Už jsem se bál, že tě nikdy neuvidím! Jsi moje největší láska v životě!“ V tu chvíli jsem věděla, že tu nemůže zůstat sám. Že musím svůj boj s leukémií vybojovat!
Náš sen se splnil
Tomu, kdo věří na zázraky, se zázraky prý ději. Já jsem si svůj boj s těžkou nemocí vybojovala. Ať se to zdá neuvěřitelné, je tomu tak. Velkou roli v tom ale určitě sehrála psychika. Skutečnost, že jsem bojovala nejen za sebe, ale také za manžela, svou životní lásku, kterou jsem nemohla nechat v tom prostředí, kam jej děti umístily. Tím ale zázraky neskončily. Jakmile jsem se vrátila do běžného života a vzala si svého muže domů, začal se jeho stav rychle zlepšovat. Vyšetření na Alzheimerovu chorobu prokázala, že tuto nemoc nemá a nikdy neměl. Všechno bylo zřejmě vyvoláno psychikou a těžkým trauma, který můj muž prožíval. Dnes si konečně užíváme nádherného podzimu svého společného života. Jezdíme na poznávací zájezdy, na přátelská setkání s dávnými kamarády a do divadla – jak jsme si dávno plánovali a přáli.
Anna (67), Brno .
