Moje chvilka pohody

Touláme se po světě

Nebavilo nás slyšet věčné domluvy dětí i vnoučat, abychom na sebe byli manželem opatrní, chodili k lékaři a odstěhovali se do domova důchodců. Udělali jsme opak a vyrazili do světa!


Sedmdesátka je zřejmě nějaké magické číslo. Alespoň ta naše narozeninová. S manželem jsme totiž skoro na den stejně staří a tak slavíme vždycky společně. Tentokrát ale byla oslava jiná. Taková napjatá a skoro smutná.


Oslava narozenin se nevydařila


Navzdory nachystaným lahůdkám a amatérské kapele z naší vesnice, byli všichni přítomní takoví nesví. Hlavně náš jediný syn. Byl to úspěšný a nadaný chlap. Hodně vydělával a jeho žena taky. V práci trávili oba hodně času a byli rádi, když jsme jim pomáhali s dětmi. My to ale dělali rádi. Vždycky jsme z legrace tvrdili, že místo zaslouženého odpočinku máme mateřskou dovolenou. Mladí mohli dál nerušeně pracovat a my měli s vnoučaty o zábavu postaráno. Teď, když u i ta vnoučata byla velká a moc nás nepotřebovala, mohli jsme se začít naplno věnovat svým koníčkům. Manžel vášnivě rybařil a já začala chodit na angličtinu. Každý se mi divil, proč se tak trápím se slovíčky ve svém věku. Já ale svoji neznalost cizích jazyků brala jako velký dluh.


Do ústavu se nám nechtělo


„Snad se alespoň dokážu v cizině dokoktat!“ smála jsem se všem skeptikům a pilně opakovala každý den pět nových slovíček. Dle rady učitele jsem si je na lístečcích nalepila všude po bytě, abych je měla stále na očích. I tak mi to šlo těžko. Moc těžko! Diskusi na tohle téma jsme se nevyhnula ani na té oslavě: „Babi, k čemu ti ta znalost bude, v domově pro seniory budete stejně jezdit jen někam za humna…“ divila se moje nejmladší vnučka. Ta starší oponovala: „Co ty víš, třeba pojede babička na okružní cestu do Ameriky!“ Zprvu jsem nechápala, o čem ta děvčata mluví, ale v tom za mnou přiběhl manžel. Byl rozčilený! „Víš, co na nás mladí chystají? Chtějí nás přestěhovat do jakéhosi ústavu! Prý se máme šetřit a jsme staří!“ vychrlil na mě a skoro u toho koktal vzteky. Chtěla jsem namítnout, že to určitě myslí s námi dobře, ale tahle novina mě taky naštvala. Co mají za nás co rozhodovat! Nejme přece nesvéprávní!


Museli jsme utéct


„Nedurdi se, až odejdou, v klidu to společně probereme. Teď nebudeme kazit oslavu našich narozenin!“ špitla jsem, ale bylo to marné. Oslava byla stejně zkažená. Nikdo nebyl veselý, nikdo neměl dobrou náladu. Rozešli jsme se brzy. Oddychla jsem si, že to máme za sebou. Manžel seděl jako Bůh pomsty v kuchyni a ládoval se bezmyšlenkovitě narozeninovým dortem. Ani jsme si ho netroufla napomenout, že se na noc tak cpe! „Mám nápad,“ řekla jsem mu a sama se podivila, co to do mě vjelo. „Utečeme. Ujedeme. Budeme si konečně dělat, co chceme!“ manžel se na mě podíval a na tváři se mu objevil úsměv. Skoro mě ani nenechal domluvit a vykřikl: „Konečně! Už dlouho toužím po obytném autu. Obytňáku! Budeme cestovat po Česku a třeba i po cizině. Vždyť ty umíš trochu anglicky, tak čeho se bát?“


Málem jsme se vrátili


Nechala jsem ho při tom a společně jsme si sedli k internetu. Brzy jsme našli v autobazaru obytné autíčko. Zánovní, ale útulné! Hned po víkendu jsme si nadělili opožděný dárek. Bez rozloučení jsme vyrazili na cesty! „Máme poruchu,“ hlásil manžel, když se z našeho obytňáku ozvalo skřípění a vrzání. Zvuky to byly skoro strašidelné! Oprava nám zabrala skoro dva dny, nechtěli jsme utrácet za automechanika. Pomalu mě přecházela nálada. To nám to cestování pěkně začalo! Ani manžel nebyl nadšený. Z toho věčného shýbání a lezení pod auto ho bolela záda! Večer jsme se pohádali. Chtěla jsem domů! „Přece to tak lehce nevzdáme. Syn bude mít navrch! Jen mu tím potvrdíme, že patříme do starého železa!“ přemlouval mě můj Ruda a měl, skoro jako vždycky, pravdu. Oželeli jsme pár tisíc za opravu a vyjeli.


Užíváme si svobody


Tentokrát nám dělalo autíčko radost. Zastavili jsme si, kde chtěli a byli ve svém. Cestování se nám líbilo každý den víc a víc! „Mami, kde jste, nemůžeme se vám dovolat! Není vám nic? Máme o vás strach!“ napsal mi syn SMS a já mu odpověděla: „Na druhém konci republiky a zítra budeme ještě dál! Jsme oba zdraví a šťastní!“ Při představě, jaký měl asi výraz, když moji zprávu přečetl, jsem se musela smát. Byl velký, ale malá výchovná lekce mu jistě neuškodila! Procestovali jsme naši krásnou vlast a potom si troufli i do zahraničí. V Itálii chutnají špagety přece jen o trochu lépe, než doma v kuchyni. Obzvlášť, když má člověk výhled na moře! Konečně si užíváme důchodu plnými doušky. Nestojí nás to moc. Odvaha se vyplatila. Na lenošení v křesle máme ještě spoustu času!


Vendula K. (70), Zábřeh



Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden