Mohou se lidé na pokraji smrti podívat do budoucnosti a vidět, co nás čeká? Tato otázka mi dlouhá léta nedala spát. Nyní už odpověď znám.
Vyrůstala jsem v celkem rozvětvené rodině, což pokračovalo i v dospělosti. Měla jsem čtyři sourozence a každý z nich se oženil nebo provdal, takže když se konala nějaká sešlost, byl to vždycky pěkný zástup lidí. Avšak nejblíže jsem po celý život měla ke své sestře Aleně, která z nás pěti bratrů a sester byla nejmladší. Konkrétně ode mě ji oddělovalo šest let. A i navzdory tomu, že náš věkový rozdíl byl poměrně značný, od dětství jsme si spolu dobře rozuměly. Ráda jsem jí se vším pomáhala a radila, ať už se jednalo o domácí úkoly na prvním stupni základní školy, učení textu do dramatického kroužku, nebo pak později v oblasti kluků a lásky. Už tehdy měla ve mně oporu a mohla se na ně vždy spolehnout nebo mě požádat o jakoukoli pomoc.
Necítila se dobře
Krátce poté, co Alena oslavila ve velkém stylu své padesátiny, začalo se všechno měnit k horšímu. Dozvěděla jsem se tu špatnou zprávu jako první. Sestře nebylo několik dnů dobře, a tak zašla ke svému praktickému lékaři, který ji poslal na odborné vyšetření ke specialistům. Tam se ukázalo, že sestra má rakovinu v pokročilém stádiu. Prognóza nebyla vůbec dobrá.
Smrt byla jen otázkou času
Viděla jsem na sestře, jak jí to zdrtilo, ale protože jsem ji dobře znala, věděla jsem, že bude bojovat. Jak se bohužel ukázalo, ten boj byl marný. Netušila jsem, že člověk může takhle rychle odcházet ze světa. Za dva měsíce už musela být sestra v nemocniční péči. Nemoc jí drasticky proměnila, nebyla už téměř schopná komunikace. Situace byla beznadějná a nakonec byla Alena umístěna do hospicu, kde měla strávit poslední týdny svého života. Navštěvovala jsem ji tam každý den, a to i poté, co už přestala poznávat jednotlivé lidi.
Její slova nedávala smysl
To, o čem vám chci vyprávět, se stalo při jedné z posledních návštěv. Tehdy jsem byla se sestrou v pokoji u jejího lůžka sama. Nejprve dlouho hleděla do prázdna, potom se jí tvář zkřivila bolestí. Trvalo to jen chvíli a hned nato se na mě podívala úplně jasným pohledem. Potom pronesla zvláštní větu, která zněla: „Brzy jeden přijde a tři odejdou“.
Odešla navždy
Tehdy jsem slovům své milované mladší sestřičky nerozuměla a nepřikládala jim žádný zvláštní význam. Měla jsem za to, že se jedná jen o další blouznění, jaké postihuje pacienty v těžkých fázích nevyléčitelné nemoci. Týden nato sestra zemřela. Nesli jsme to všichni hodně těžce, i když jsme s tím vzhledem k vývoji nemoci počítali.
Konečně radostná zpráva
Krátce po pohřbu za mnou přišla má dcera a sdělila mi, že je v jiném stavu. Překvapilo mě to, protože měla už dvě děti a původně další nechtěla. Mohla jsem se tak alespoň upnout na něco pozitivního v blízké budoucnosti. To jsem ještě nevěděla, že blížící se narození miminka je jednou z částí předpovědi, kterou mi tehdy Alena sdělila. Postupně bohužel došlo i na ty zbývající díly.
Další rodinná tragédie
Naši rodinu postihly v krátké době hned tři tragické události. Nejprve se na motocyklu těžce vyboural jeden můj synovec. Nehodu přežil a v nemocnici byl uveden do umělého spánku. Z toho se už ale bohužel neprobral. Rodina se tak po několika měsících znovu sešla na pohřbu někoho blízkého, tentokrát o to tragičtějším, že se jednalo o mladého chlapce a nečekanou smrt. To ale bohužel nebylo všechno.
Proroctví se postupně naplňovalo
Týden nato postihl těžký infarkt tchána mé starší dcery. Srdeční kolaps nepřežil. Také jeho smrt byla šokem, i když byl už ve vyšším věku – ale celý život nekouřil, nepil a stále sportoval a nikdy netrpěl žádnými nemocemi ani jinými zdravotními problémy. Na jeho pohřbu jsem si vzpomněla na sestřina slova a teprve tehdy mi začalo docházet, co mohla znamenat. Nechtělo se mi tomu ale věřit. Opravdu mohla ve svém bolestném stavu vidět do budoucnosti? Začala jsem se obávat dalších dnů, protože podle slov Aleny měli odejít tři lidé.
Dobrovolně si vzala život
S nikým z rodiny ani nejbližších přátel jsem o její „předpovědi“ nemluvila. Jednak jsem nechtěla, aby mě měl někdo za blázna, a zároveň jsem ani nechtěla nikoho vystrašit. Prorocká slova se naplnila opět zanedlouho: tchyně jednoho z mých bratrů dobrovolně skončila se životem. Měla dlouhodobě psychické problémy, ale nikdo nečekal, že je takto vyřeší.
Na sestru stále vzpomínám
Dodnes mě mrazí v zádech, když si vzpomenu na tu osudnou návštěvu u své nemocné a již duchem nepřítomné sestřičky. Dlouho jsem o tom všem přemýšlela – o životě, smrti, věštbách, nadpřirozených věcech – a jsem přesvědčená o tom, že umírající lidé mají opravdu propojení s jinými světy, odkud mohou spatřit budoucnost!
Marie M. (64), Břeclav
