Láska je něco tak krásného, že v knížkách bývá její vznik popsán s romantickým prostředím a rozzářenou letní oblohou.
Moje ovšem začala v uplakaném a deštivém podzimním dni, kdy jsem měla už od rána špatnou náladu. Ta se ještě znásobila v práci, protože jsem zapomněla na jeden důležitý úkol. Dostala jsem „sprchu“ od šéfové a dokonce mi bylo naznačeno, že v případě opakování bych si musela hledat jiné zaměstnání.
Když jsem k tomu připočetla pocit samoty, který se mě poslední dobou pravidelně zmocňoval, vycházel z této rovnice den, na který by člověk raději hned zapomněl. A přece na mě odpoledne čekal zásadní obrat...
Boj o taxi
Jela jsem něco vyřídit na druhý konec města a do práce už jsem se vracet nemusela. Služební auto nebylo k dispozici, tak jsem si mohla nechat proplatit taxíka. Náhoda tomu chtěla, že jsme se sešli dva u jediného, který se na nedalekém stanovišti nacházel.
Tím druhým byl muž asi mého věku a nevypadalo to, že by mi džentlmensky chtěl vůz přenechat. Nechtěla jsem se hádat a hodlala jsem nad tím mávnout rukou s tím, že když se nedaří, tak se prostě nedaří. Muž se mě ale zeptal: „Kam vlastně jedete?“ Řekla jsem mu to a on se usmál: „Pak nemá smysl se tu přetahovat, když máme oba stejný cíl.
A cesta nás bude stát každého o polovinu méně.“ Alespoň kousek štěstí, pomyslela jsem si.
Jel se mnou
Po cestě jsem si muže prohlédla. Byl docela sympatický. Vystoupili jsme na stejném místě. Když taxík odjel, řekl mi: „Něco vám prozradím. Měl jsem namířeno někam úplně jinam…“ Překvapil mě tím.
„A proč jste tedy jel se mnou?“ „Protože mi stálo za to strávit těch deset minut ve vaší přítomnosti.“ Podívali jsme se na sebe, a ačkoli v tu chvíli začalo pršet ještě více, mně najednou připadalo, že se svět kolem mě rozzářil.
Čekal na mě
Muž se neměl k odchodu a já si přála, aby zůstal. Stáli jsme v průchodu blízkého domu. Uvědomila jsem si, že musím být včas na určeném místě. „Je to daleko? Počkám tady na vás,“ řekl muž. Nic jsem nenamítala.
Vrátila jsem se za dvacet minut a on tam skutečně trpělivě stál a čekal. Několik dalších hodin se proměnilo v naše první rande…
Bylo mi s ním krásně
Petr vnesl do mého života to, co mi chybělo a co jsem potřebovala: naději, oporu, lásku. S jeho příchodem se všechno náhle obrátilo k lepšímu. Petr respektoval moji osobnost, ale přitom mi nepodlézal.
Dával mi najevo svoji lásku, aniž by chtěl na oplátku totéž ode mě. Snažil se, aby naše společně strávené chvíle pro mě byly co nejpříjemnější. Těšila jsem se na každé setkání s ním. Vychutnávala jsem si jeho přítomnost plnými doušky, jako bych někde v hloubi duše tušila, že moje štěstí nepotrvá dlouho.
Navždy bude se mnou
Stalo se to čtvrt roku po našem seznámení. Petra srazilo auto na přechodu. Nezemřel na místě, ještě tři dny bojoval o život v nemocnici. Z kómatu se ale neprobral. Seděla jsem u jeho lůžka a prosila ho, ať se vrátí zpátky… jeho tělo však už bylo příliš slabé na to, aby boj vyhrálo.
Nejdřív jsem si myslela, že bolestí a smutkem umřu. Pak jsem si ale uvědomila, že Petra budu navždy nosit v sobě. Kdykoli jsem propadala beznaději, uvnitř jsem se oslovovala jeho hlasem a dodávala si tak sílu.
Je to už deset let, co můj život naplnilo nádherné štěstí… na pár týdnů. Ve mně bude ale ten cit trvat věčně…
Dana L. (40), Pardubice
