Tehdy jsem byla čerstvě rozvedená a mužům jsem příliš nedůvěřovala. Z toho mě rychle vyléčily růžové tulipány.
Nikdy jsem neměla zahrádku, bydlím v malém městském bytě. Vyrůstala jsem s rodiči v paneláku a byt nebyl o mnoho větší. O zahrádce jsem si vždy mohla nechat pouze zdát. Ale květiny mám ráda odmalička. A mám je všude – v předsíni, v obývacím pokoji, kuchyni, na římsách i na parapetech.
Slabost pro květiny
Líbí se mi hlavně řezané květiny, které si chodím často kupovat jen tak, pro radost. Vím, že jsou drahé, ale nekupuji obrovské luxusní kytice, vždycky si vyberu jen několik sezónních květů.
A těším se z nich pak celé týdny. A nejlepší na tom celém je, že mi moje vášeň pro květiny přinesla i osudového muže.
Nový prodejce
V květinářství na konci naší ulice prodávala celá léta paní Nováčková. Když odešla do důchodu, měla jsem obavy, že obchod zanikne, ale to se naštěstí nestalo. Květinářství fungovalo i nadále a na její místo nastoupil mladík.
Hezký, ale bohužel, na první pohled mladší než já. Mně tehdy bylo dvaatřicet, jeho jsem odhadovala minimálně o deset let mladšího. A trefila jsem se skoro přesně. Bylo mu třiadvacet.
Na chlapy jsem měla zlost
Od začátku se na mě tak pěkně usmíval. Jenomže – se mnou to nedělalo zhola nic, spíš mě to rozčilovalo. Byla jsem v té době čerstvě rozvedená a zlobila jsem se na celý svět a na všechny chlapy.
Navíc, chodit s o tolik let mladším mužem mi připadalo směšné, hloupé a naprosto nepřijatelné. I když hezký tedy byl, to ano.
První tulipán
Tehdy, před dvaceti pěti lety, jsem nevypadala nejhůř. Měla jsem plavé vlasy a studánkově modré oči. A protože jsem celý život sportovala, měla jsem i pěknou, štíhlou postavu. A on po mně pořád pokukoval... Já se však tvářila nepřátelsky a úsměv jsem mu neoplácela. Jediné, co mě zajímalo, byly květiny, pro které jsem tam každých čtrnáct dní chodila. A jednoho dne mi k nim on přidal jako maličkost pro radost růžový tulipán.
Ušklíbla jsem se, ale tulipán jsem si vzala. Suše jsem poděkovala. Za dva týdny se situace opakovala, a pak zase. Pokaždé, když jsem si tam přišla pro květiny, dostala jsem od něj růžový tulipán.
Začínal se mi líbit
Postupem času mi jeho pozornost přestala vadit. Naopak – do květinářství jsem se těšila a začala jsem si klást otázky, na které jsem neznala odpověď… Proč to vlastně dělá? Jen si se mnou hraje, nebo to myslí vážně? Je svobodný nebo zadaný? Scénář byl pokaždé stejný – usmál se na mě, dal mi tulipán, ale nic víc mi neřekl, ani mě nikdy nikam nepozval.
A nakonec byla svatba
Až pak, jednoho dne, došlo ke změně: žádný tulipán mi nedal! Asi jsem se tvářila dost zklamaně, protože vzápětí řekl: „Dnes tě zvu na kafe!“ Zavřel obchod a vyrazili jsme na první rande.
A pak na další a na další, a nakonec jsem se vzali. Asi není těžké uhodnout, že mojí svatební kyticí byly jen samé růžové tulipány.
Veronika L. (58), severní Morava
