Týden v horské chatě vše změnil

Těšila jsem se na výlet s přáteli. Pak se ale věci zničehonic zkomplikovaly a moje pohodová dovolená nabrala zcela jiný směr.

Strašně moc jsem ho chtěla. Víc než kohokoliv jiného na světě. Nemohla jsem kvůli němu spát, trápila jsem se, odmítala se učit, na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Nebylo mi to však nic platné. Michal, ten vysoký blonďák ze čtvrťáku s krásným úsměvem a hlubokýma modrýma očima, si mě vůbec nevšímal, ačkoliv jsem se ho snažila zaujmout, jak jen jsem mohla.

Také vás může zajímat ...

Mé pozvání odmítl

Jednoho dne to došlo tak daleko, že jsem sebrala veškerou odvahu a na chodbě ho oslovila – přímo před jeho spolužáky! Tvářil se trochu udiveně, ale potom moje pozvání do kina zdvořile odmítl. Byl to pro mě nejhorší den mého dosavadního života. Z trucu jsem pak začala chodit s jiným klukem, který o mě na rozdíl od Michala zájem měl.

A když potom Michal odešel ze školy, zatímco já měla před sebou ještě další dva ročníky, měla jsem za to, že už se nikdy neuvidíme.

Pozvání na hory

Uběhlo deset let. Čas mezitím zraněné srdce i pošramocenou hrdost vyléčil, přišly další lásky, tentokrát úspěšné. I když, jak se to vezme. S posledním přítelem jsem se rozešla po čtyřleté známosti, takže jsem tehdy byla zase volná.

Snažila jsem se co nejvíc nebýt sama, a proto jsem s radostí přijala nabídku jednoho spřáteleného páru, abych s nimi strávila týden v malé horské chatě, kterou vedl jeden jejich známý.

Nastaly komplikace

První den pobytu jsme strávili na sjezdovce, jenže pak došlo ke komplikaci. Otec kamarádky z toho páru měl vážný úraz, a tak se oba dva museli vrátit následujícího dne zpátky. A protože současně s nimi odjížděl i jiný, cizí pár, který byl ubytován v druhém z pokojů, vypadalo to, že strávím následující týden na horách úplně sama. A to mě tedy moc nelákalo.

Rozhodla jsem se den počkat, jestli druhý pokoj obsadí někdo jiný. A světe div se – k mému velkému šoku se mým spolubydlícím stal právě Michal, moje středoškolská neopětovaná láska.

Týden jen ve dvou

Poznala jsem ho okamžitě, zatímco on mě ne. Měla jsem jiný účes a celkově jsem vypadala jinak, ženštěji, než tehdy na střední škole. „My dva se odněkud známe, ale nemůžu si vzpomenout,“ svraštil čelo přemýšlením, když jsme se představili. Dozvěděla jsem se, že ho potkal podobný osud jako mě.

Tenhle týden měl naplánovaný dlouho předem, jenže kamarád, se kterým si měl na lyže vyjet, musel pracovně do zahraničí. „Zdá se, že tady budeme jen my dva, snad ti to nebude vadit,“ řekl. Já jsem se uvnitř cítila jako tenkrát v sedmnácti, ale navenek jsem nedávala nic znát. „Nějak to zvládneme. Můžeme chodit lyžovat společně,“ navrhla jsem a on souhlasil.

Váhala jsem, zda a kdy mám Michalovi prozradit, kdo jsem. Druhý večer mě pozval na večeři do nedalekého zimního střediska. Bránila jsem se rozhovorům o škole a o mládí, aby na to hned nepřišel.

Nechávala jsem ho na pochybách

Na chatě jsme samozřejmě spali každý ve svém pokoji a k Michalově cti budiž řečeno, že se nepokoušel dané situace nijak zneužít. Druhý den se k tomu, odkud bychom se mohli znát, vrátil. „Pořád mi to vrtá hlavou, Báro. Určitě jsme se už museli někde potkat,“ přemýšlel. „Možná ano,“ přitakala jsem. „A kde?“ chtěl vědět.

„Ještě chvíli zkus vzpomínat, i když to asi nemáš jednoduché,“ vybídla jsem ho. „Nejde mi do hlavy, že bych tak sympatickou a pěknou holku prostě někde jen tak minul,“ povzdechl si, ale dál nenaléhal.

Ovšem, kdykoliv na mě pak během dne pohlédl, bylo vidět, že o tom stále přemýšlí.

Konečně odhalil pravdu

Další den se zkomplikovalo počasí. Přišla hustá vánice, a tak jsme celý den museli zůstat v chatě. Povídali jsme si, dívali se ven do neproniknutelné bílé „deky“ a já se střežila vyzradit něco ze školních let. Přesto na to Michal nakonec přišel. „Já už vím,“ najednou skoro vykřikl. „Chodila jsi do stejné školy, jen o dvě třídy níž.

A jednou jsi mě pozvala do kina.“ Cítila jsem, jak se červenám a jak se mi zrychlil dech. „Ano, máš pravdu,“ přikývla jsem. Teď, když už jsem nic netajila, bylo snadné vzpomínat na oblíbené i neoblíbené profesory – i na ten můj hrozný den, kdy mě můj vytoužený idol odmítl.

Spolu už napořád

Já osobně si nemyslím, že naše setkání tady je jen náhoda,“ prohlásil Michal. My dva jsme se určitě měli ještě potkat.“ Také jsem si to myslela, vlastně od první chvíle, kdy vstoupil do chaty.

Ten týden se nakonec stal základem pro něco, co trvá dodnes. A tak bych chtěla říct všem, kteří jsou smutní z toho, když se jim napoprvé něco nepovede, aby nevěšeli hlavu. Věřte tomu, že dostanete od života ještě jednu příležitost, i když to bude možná až po mnoha letech.

Bára L. (51), Turnov

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...