Místní pověst se ukázala být pravdivou. Zjevení jsem viděla tváří v tvář!
S tou povídačkou nejprve přišla moje vnučka Martinka. Trávili jsme prázdniny na chatě, kterou jsme si s manželem zapůjčili na celý měsíc. Měli jsme s sebou vnoučata od obou našich potomků: dva kluky od dcery a vnučku od syna. Byli jsme na chatě třetí den, když osmiletá Martinka, která se mezitím seznámila s dětmi z chatové osady, přiběhla celá vykulená. Prý že je v lese strašidlo a když někdo zlobí, tak ho potrestá!
Manžel byl nadšený
Domnívali jsme se, že Martinka jen převzala nějakou místní historku nebo dokonce výmysl některého z rodičů, využitý k tomu, aby jeho děti byly hodné. Pak jsem ale několikrát slyšela i od dospělých z okolních chat, že u lesní studánky, vzdálené po stezce asi kilometr, se opravdu zjevuje nějaký děsivý přízrak. Je to prý starý muž v obleku, jaké jsou k vidění u vesničanů v historických filmech. Občas se náhle objeví u studánky, vznáší se nad zemí a nadává osamělým kolemjdoucím. Nikdy nikomu neublížil, ale hodně lidí prý už vyděsil, takže se v noci na stezku nikdo neodváží. Já jsem vždycky byla rozumově založená. Říkala jsem si, že pokud to není vyloženě vymyšlená historka, tak si u studánky dělá z turistů dobrý den nějaký místní podivín. Nejspíš ani nebude nebezpečný. Manžel, který na rozdíl ode mě měl vždycky tak trochu hlavu v oblacích, byl z existence přízraku nadšen a rozhodl se, že musí záhadě přijít na kloub. Chodili jsme tedy s dětmi na procházky kolem studánky tak často, jak to šlo, jenže nikdy jsme nic strašidelného nespatřili.
Šla jsem se přesvědčit sama
Jednoho dne se děti domluvily a vydaly se ke studánce tajně, bez našeho vědomí. Byl z toho pěkný poprask, protože jsme je samozřejmě za chvíli postrádali. Přiřítily se dost vyděšené ještě dřív, než jsme se vydali zalarmovat okolí. Martinka volala, že viděli bubáka. Manžel se tam s ní vydal; vnuci moc nadšení vrátit se zpátky ke studánce neprojevovali. Za čtvrt hodiny byl manžel s Martinkou zpátky. Tvářil se docela vážně a tvrdil, že je tam opravdu něco jiného a že si děti nevymýšlely. Přesvědčil mě, abych se tam šla podívat také. Došla jsem ke studánce a samozřejmě tam nikdo nebyl. Už jsem se chtěla otočit a jít zpátky k chatě, když po stezce přicházela nějaká mladá dvojice. Nebyli příliš sympatičtí, jen mě přelétli pohledem, ani nepozdravili. Dívka mě pak naštvala úplně, když odhodil na zem papír od čokolády, kterou pojídala. V tu chvíli se ale stalo něco nečekaného a já nevěřila svým očím – před mladým párem se zjevil přízrak, jako by tam vyrostl ze země. Okamžitě jsem poznala, že je to strašidlo, o kterém už jsem tolik slyšela!
Byl to strážce lesa?
Vypadalo to, že přízrak na dívku zaútočí. Ta vykřikla a stála jako přimrazená, zatímco její partner se dal zbaběle na útěk. Já jsem se nacházela opodál a jen jsem vytřeštěnýma očima hleděla na to, co se odehrávalo přede mnou. Dívka naštěstí byla natolik inteligentní, že pochopila, proč se přízrak zlobí. Sebrala ze země odhozený obal od čokolády a také se pomalu dávala na ústup. Jakmile zmizela v lese, přízrak se ještě chvíli díval mým směrem a pak se najednou ve vteřině doslova rozplynul. Zatímco jsem předtím od chaty odcházela přesvědčená, že všechny ty řeči o přízraku jsou vymyšlenou pohádkou, zpátky jsem se vracela s jistotou, že tentokrát se jedná o pravdu. Do našeho odjezdu už nikdo z nás přízrak neviděl, ale vím, že u té studánky dál je. Za sebe si myslím, že jde o nějakého tajného strážce lesa. Letos koncem léta pojedeme na tu chatu znovu, tak jsem zvědavá, jestli to strašidlo znovu uvidíme!
Libuše D. , (55), Plzeň
