Můj kousek štěstí

Udělala z bytu vykřičený dům!

Chtěla jsem pomoci své sestře, ale místo toho mě čekal šok a vystřízlivění

Důvěřovala jsem vlastním lidem a myslela jsem, že je na ně spolehnutí. Zklamali mě a nejvíc ta mladá holka. Takovou sestru mi tedy byl čert dlužen!

Moje sestra je o hodně mladší, než já a má jiného tatínka. Ale měly jsme se vždycky rády a neměly spolu nejmenší problém. Důvěřovaly jsme si, ona se zajímala i o mé soukromí, ale vždycky jen citlivě, ne, že by byla moc zvídavá a otravná. Ale bylo vidět, že sbírá zkušenosti a informace, aby si svůj život mohla hezky zařídit po svém, až dospěje.

Do Anglie!

Věřila jsem jí tolik, že když jsem jednoho dne dostala nabídku odjet na dlouho pracovat do zahraničí, napadlo mě, že jí přenechám svůj byt v Čechách. Bude ho udržovat a já se do něj vždycky jednou za rok vrátím a dva tři týdny zase o dovolené pobudu doma. Malovala jsem si to bezproblémově a také Jana byla tou myšlenkou nadšená. Byt je dost velký na to, abychom se v něm na těch pár dní snesly. Tehdy bylo mé sestře sedmnáct a dokončovala gymnázium. Pořád si stěžovala, že se doma nemůže učit, že se máma se svým novým manželem pořád hádá a je to o nervy.

Byla jsem proto ráda, že jí mohu pomoct. Sestra dostala všechny potřebné praktické informace, bydlela u mě už týden před mým odjezdem do Anglie. Já byla nervózní, měla cestovní horečku a také přemýšlela, co mě v Londýně čeká, ale ne kvůli tomu, že nechám sestru v bytě. Daly jsme si lahvinku vína, spokojeně den před mým odjezdem usnuly, a to byl asi poslední moment, kdy jsem svou sestru měla ráda.

Celý rok jsem v cizině makala jako šroub. Byla to pobočka banky a já jsem dostávala intenzivní školení, abych se co nejdřív zapracovala. Angličtina mi nedělala problémy, takže šlo jen o to, zvyknout si na ten pracovní rytmus a zvyklosti, které byly jiné než u nás. Ale na telefonáty sestře, i když krátké, jsem si čas udělala. Jana mě informovala, že je vše v nejlepším pořádku, a já jsem byla v klidu. A pak přišly Vánoce, kdy jsem se chtěla domů už opravdu podívat, stýskalo se mi.

A zaměstnavatel nám najednou dal takový příspěvek, že jsem si mohla koupit letenku, abych se na těch pár dní v Praze otočila. Ale i pár dní pro mě znamenalo hodně, kromě toho jsem získala letenku docela levnou, s ohledem na skutečnost, že to bylo ve velmi žádaném termínu. Sestře jsem telefonovala včas, ale dovolat jsem se jí nemohla. A rodiče jsem chtěla překvapit, takže o mé cestě vlastně vůbec nikdo nevěděl. Cestovala jsem tedy už trochu se sevřeným žaludkem.

A brzy jsem měla zjistit, že moje obavy byly na místě. Když jsem do zámku svého bytu strčila klíč, nešel zasunout. Tak jsem zazvonila. Slyšela jsem za dveřmi nějaké šramocení, ale dlouho nikdo neotevíral. Pak jsem bouchala, až někdo váhavě odemkl. Byla jsem v šoku. Za prahem na mě koukala velmi exoticky vypadající žena v podivném úboru, který by se hodil spíše někam do vykřičeného domu a ptala se mě s šišlavým přízvukem co chci. „Co tu děláte,“ vyhrkla jsem. To je můj byt!“ A hrnula jsem se dovnitř.

Kde jsou mé věci?

Tušení mě neklamalo. Závěsy zatažené, přítmí laděné červeným světlem do červena, všude vonné svíčky, smrdělo to tady jako… Ano, v nevěstinci! Chodila jsem po bytě a slzy vzteku a lítosti se mi draly do očí. „Kde jsou mé věci?“ zeptala jsem se té ženy. Chvíli dělala že nechápe, nebo nechápala skutečně, ale pak ji něco osvítilo a otevřela komoru, kde mé šaty, knihy, gramodesky, kosmetika, byly napěchované po strop. Sedla jsem si či lépe řečeno, bezmocně jsem se zhroutila na zem.

Vtom někdo zazvonil. A ve mně se probudil reflex, že ke mně jde moje sestra. Vyskočila jsem, že jdu otevřít, tentokrát ji ale nepřivítám s milým úsměvem. Určitě jí ten její hodně pokřivím… A než ta ženská vedle mě stačila zareagovat, brala jsem za kliku. A za dveřmi se na mě zubilo nějaké podivné úchylné individuum s mastnými vlasy, upoceným čelem a páchnoucí nějakou lacinou voňavkou.

Nebyla jsem skutečně ta, za koho mě ten chlap měl a za kým, nebo za kterou přišel. To jsem mu dala důrazně najevo a měl co dělat, aby stihl počítat schody. Pak jsem vyrazila za mámou. Ta samozřejmě o ničem nevěděla, nebo snad dělala, že neví, to už se dneska asi nedozvím. Je divné, že by svou dceru nebyla ani jednou v bytě zkontrolovat, ale budiž. Když jsme sehnaly Janičku, začala dělat chudinku, jak neměla peníze a že se jí naskytla možnost bydlet u Kamila, tak se rozhodla byt pronajmout. „Ale komu?!“ zaburácela jsem. Pokrčila rameny, že prý dost platili.

Domov mi nechybí

Tak jsem se těch pět dní v Praze věnovala jen tomu, abych z bytu vyhodila všechny, kteří tam neměli co dělat. Poprosila jsem kamaráda, který pak byt pronajal slušným lidem, ale to už v mé nepřítomnosti. A za ty peníze jsem si pak v Praze vzala hotel, když jsem se tam objevila. Už nikdy jsem se tam ale natrvalo nevrátila. Janička se během stěhování seznámila s mým kamarádem.

A spolehlivý chlapík, který se tak spolehlivý nakonec neukázal, si ji vzal. Když mě firma poslala do Kanady, byla jsem jen ráda a vůbec jsem se nebránila. Byt jsem přes realitku prodala na dálku, jak jsem posléze zjistila, hodně pod cenou, ale s domovinou a se svými příbuznými už jsem nechtěla mít nic společného. Nemám dodnes a ani mi to nechybí.

Věra (52), Ontario, Kanada

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden