Někteří muži jsou nesmělí a žena je musí dobývat sama. Něco takového jsem sama prožila.
Ovdověla jsem brzy, ještě před padesátkou. Bylo to dané tím, že mezi mnou a manželem byl vyšší věkový rozdíl. Dva roky jsem držela smutek a opravdu jsem neměla touhu po další lásce. Pak jsem si řekla, že je čas znovu začít žít.
Kontakt se navazoval těžko
Na velkých sídlištích, kde jsem bydlela, se lidé moc nestýkají. Často ani netuší, kdo bydlí v protějším bytě. Znají se vlastně jen od vidění, když se potkávají na chodbě nebo před domem.
Právě takhle jsem postupně začala často vídat jednoho sympatického muže. Podle toho, kam jezdil výtahem, jsem věděla, že bydlí o dvě patra níže než já, tedy v devátém patře.
Časem jsme si vyměňovali úsměv, pokaždé jsme se pozdravili, ale muž se neměl k tomu, aby navázal rozhovor. Došlo mi, že je plachý a nesmělý, což mi nevadilo. Hrubiána jsem nehledala.
Přemýšlela jsem, jak navázat bližší kontakt, aby se muž nepolekal. Jednou už jsem byla připravená říct pár slov navíc, ale do výtahu přistoupili další lidé. A tak jsme se i nadále jen s úsměvem zdravili a nic víc se nedělo.
První výstup jsme zvládli
Kde lidé nic nezmůžou, přijde šťastná náhoda. Jednoho dne jsem stála dole u výtahu a marně jsem se snažila ho přivolat. Tlačítko nereagovalo a podle displeje byl výtah někde v desátém patře.
V tom přišel onen nesmělý muž. Podívali jsme se na sebe a chvíli bezradně stáli, jako bychom čekali na zázrak. Pak jsem řekla, že mi to nevadí, že těch jedenáct pater klidně vyjdu.
On na to, že jeho devět poschodí mu také nebude dělat problém. Docela zadýchaní jsme byli už v půli cesty, ale já jsem byla plná energie, protože muž z devátého patra se rozpovídal.
Výtah sice rychle opravili, avšak po tomhle dni už bylo všechno jinak. Na svůj první výstup jsme si s Tomášem, jak se můj přítel jmenuje, vzpomněli nedávno, když jsme po desetiletém vztahu společně zdolali Sněžku!
Petra K. (58), Praha
