Nejhrůznější zážitky přicházejí ve chvíli, kdy je vůbec nečekáme.    

Čas od času jsem u sebe mívala na hlídání vnoučka – hlavně v době, kdy dcera byla pracovně hodně zaneprázdněná a Lukáška nemohl pohlídat zeť. Ještě jsem sice nebyla v důchodu, ale pracovala jsem na fakturu, takže jsem většinu času trávila doma. Můj manžel podnikal a věčně něco zařizoval, takže jsem vždy musela vymyslet zábavu jen pro mě a pro vnuka.

Nejprve ho viděl vnuk

To odpoledne jsme si s Lukáškem zašli do muzea. Kdyby bývalo nepršelo, šli bychom asi do zoologické zahrady. Musela jsem zvolit náhradní řešení. Vnuk se v muzeu dost nudil, zaujala ho jen postava rytíře na podstavci. Ta působila opravdu tajemným, až strašidelným dojmem. Nemohla jsem od ní Lukáška skoro odvést. Po večeři jsem dala vnuka brzy spát, ráno si ho měla dcera přijet vyzvednout. Pustila jsem si potichu televizi, ale za chvíli mě ze sledování vyrušil pláč vnuka. Šla jsem do pokoje, kde ležel. Třásl se strachy a neustále opakoval, že ten rytíř z muzea je tady. Trvalo dlouho, než jsem ho uklidnila a než znovu usnul. Cítila jsem se unavená a tak jsem šla spát také.

Cítila jsem se bezmocná!

Vzbudila jsem se uprostřed noci s tísnivým pocitem. Měla jsem pocit, že se dusím. V matném světle, které sem doléhalo z pouličního osvětlení, jsem nedaleko postele spatřila temnou postavu. Vypadala přesně jako onen rytíř! Pokoušela jsem se vstát, ale nedokázala jsem se vůbec pohnout. A do toho se znovu z vedlejšího pokoje ozval Lukáškův pláč. Byla jsem úplně ochromená, jako by mi nějaká děsivá síla bránila i mluvit nebo dýchat. Nikdy v životě jsem si nepřipadala tak bezmocná. Trvalo to pět minut a já měla pocit, že zešílím. Potom to tajemné sevření povolilo a postava rytíře z mého pokoje zmizela. Spěchala jsem uklidnit Lukáška a raději jsem ho pak přemístila k sobě do ložnice. Dodnes nevím, co to přesně bylo a odkud se ten hrůzný přízrak vzal. Vím jen, že nic strašnějšího jsem v životě neprožila!

Ladislava D. (55), Brno