Některé věci je třeba udělat včas, protože pak už není možné je napravit.

Můj manžel patřil ještě ke generaci, která si poctivě na vojně odsloužila dva roky. Když vidím ty dnešní mladíky s mobily, tablety a nagelovanými vlasy, nedovedu si představit, že by byli schopni jít třeba do války a bránit zemi. Jirka si na vojnu nikdy nestěžoval, i když tam zažil perné chvilky. Měla jsem to tenkrát z první ruky, už jsem s ním chodila a každý měsíc za ním jezdila na Slovensko.

Horké hlavy nevychladly

Jedním z nejlepších kamarádů, které na vojně Jirka poznal, byl Roman. Přátelství jim vydrželo i v civilu, Roman byl svědkem na naší svatbě a Jirka pak na té jeho. Naše rodiny se pravidelně navštěvovaly. Všechno ale skončilo po roce 1989. Tehdy se v rozjitřené politické atmosféře při jedné návštěvě můj manžel s Romanem pohádal. Málem došlo i na pěsti, každopádně padala velmi ostrá slova. A na konci bylo oboustranné: se mnou jsi skončil, už tě nikdy nechci vidět. Myslela jsem si, že časem horké hlavy vychladnou. Přála si to i Romanova žena. Bohužel ti dva se naprosto zatvrdili. A když Jirka přišel na to, že s Romanovou manželkou dál komunikuji, požádal mě, abych toho zanechala. Řekl to slušně, ale důrazně a já kvůli němu uposlechla.

Zjistili jsme smutnou věc

Čas utíká a mění lidské názory. Byla jsem postupně svědkem toho, jak se Jirka dívá na politiku jinak. Viděla jsem, že už by se s Romanem tak moc nehádal. Snahy o usmíření byly ale dlouho marné. Až před třemi roky se Jirka konečně rozhodl starého kamaráda znovu vyhledat. Zjistil bohužel, že Roman je už deset let po smrti; zahynul při autonehodě. Kvůli tomu nepřátelství nás ani nepozvali na jeho pohřeb. Vím, že manžel si tuhle svoji nesmyslnou tvrdohlavost nikdy neodpustí. Jezdíme občas alespoň k Romanovu hrobu a byli jsme navštívit i jeho bývalou ženu, která se znovu vdala. Vidím ale na Jirkovi, jaký má přitom smutný pocit hořkosti.

Lenka J. (57), Kolín