Dceřina manžela jsem měla vždycky moc ráda. Ale jen do chvíle, než jsem zjistila, jaký je tyran. Moje odplata na sebe nenechala dlouho čekat!
Svatba mojí jediné dcery byla jako sen. Ne, že bych tak moc toužila, aby se vdala. Byla jsem šťastná proto, že byla tak spokojená. Její manžel Adam na ni hleděl tak zamilovaně! A ona na něho také. Říkala jsem si v tu chvíli, že nic lepšího mě nemohlo v životě potkat.
Představovala jsem si, jak hezký život moji dceru čeká. Už jsem se viděla coby babička rozmazlující svoje krásná vnoučátka. Prostě všechno jsem viděla ten den růžově a vůbec mě nenapadlo, že by už brzy mohlo být všechno jinak.
Dcera trpěla
Zeť byl náruživý sportovec a podnikal nejrůznější aktivity. Lezení po horách, dlouhé túry a také běh zvaný půl maraton. Dcera ho samozřejmě nijak neomezovala, i když by raději trávila čas nějakými společnými procházkami, návštěvami kina a tak.
Prostě něčím méně náročným. On ale od ní očekával, že bude nejen s ním, ale že se všeho toho náročného sportování bude aktivně účastnit. Mně to moc po chuti nebylo, když jsem viděla, jak hubne a strádá. Ona taková padesátikilometrová túra po horských hřebenech se spaním venku člověku moc na kráse nepřidá! „Anetko, odpočiň si trochu, vždyť se ztrácíš před očima!“ domlouvala jsem jí a ani se neodvážila zeptat na dlouho očekávané miminko.
Začala o tom sama: „Mami, kdybys věděla, co se nabrečím. Manžel nechce o miminku ani slyšet. Prý se musí soustředit na trénink!“
Dlouhému výletu jsem se snažila zabránit
Anetka už nebyla nejmladší a rozhodně neměla čas čekat s miminkem donekonečna. Popadnul mě vztek, ale ona jen krčila rameny. „Co mám dělat. Vždycky, když si dupnu, je to ještě horší.
Víš, co plánuje Adam na víkend?“ zeptala se mě a aniž čekala na moji odpověď, seznámila mě s něčím tak šíleným, že se mi úzkostí stáhlo hrdlo. Byl to dvoudenní výlet na kole až někam k Berlínu, či co. A to vše při teplotách kolem nuly.
„No ten se snad zbláznil!“ vyhrkla jsem a dcera jen mlčky přikývla. „Bolí mě úplně všechno a to jsme ještě ani nevyjeli. Vůbec netuším, jak na tom kole vydržím tak dlouho sedět, natož šlapat do pedálů,“ vzdychla. Nemohla jsem to poslouchat a horečně přemýšlela, co udělat.
Pomohly mi bylinky
Ukrást jim kola? Podpálit byt? Předstírat nemoc, aby z lítosti nedojeli? Jeden špatný nápad střídal druhý. Celou noc jsem nespala, ale nic mě nenapadlo. Až k ránu, když jsem na pár minut sklimbla, se mi zdálo o mojí babičce.
Vařila si bylinkový čaj, po kterém spala jako dudek. „To je ono!“ vykřikla jsem nahlas a začala se smát. Věděla jsem, že tenhle nápad je neškodný a jistojistě zabere! Hned cestou z práce jsem se vypravila do prodejny s bylinkami a koupila ty, které užívala babička.
Pěkně jsem je vyluhovala a přidala do těsta. Upekla jsem krásnou voňavou bábovku. Zbytkem kapek jsem ji ještě trochu polila a pocukrovala, abych zahladila stopy. S tímto pokladem jsem se vydala k mladým. Už balili na cestu a v moc dobré náladě nebyli.
Mladí prospali celý víkend
„Přišla jsem se s vámi rozloučit! Bábovku si dejte, ať máte sílu!“ lákala jsem je a hned uřízla zeťákovi hezky velké dva kousky. Nedal se pobízet a ještě si přidal. I dcera si kousek vzala, prý aby neurazila.
Když z bábovky zbyla asi jen čtvrtka, vypravila jsem se spokojeně domů. Úkol jsem splnila! Druhý den v poledne jsem zavolala dceři, ale telefon nikdo nebral. Polil mě pot. Neomámila jsem je příliš? Nebo málo a jsou už snad na cestě? Popadly mě výčitky svědomí.
„Co když jsem něco nechtíc způsobila, nějaký zdravotní problém!“ říkala jsem si stále dokola a byla jako na trní. Ve dvě odpoledne mi konečně zazvonil telefon. „Mami, tomu neuvěříš! My nikam nejeli. Zaspali jsme! Adam dokonce ještě spí.
Na chvíli se probudil a zase usnul. Je to nádhera!“ líčila dcera nadšeně a já v duchu jásala. Konečně si odpočine! No, asi nezůstalo jen u odpočinku. Miminko je na cestě a sportovat už nemusí!
Marie P. (56), Mostecko
