Dlouho jsem hledala nové zaměstnání a nakonec se spokojila s prací u výrobní linky. Po pár týdnech mi nezbylo nic jiného, než utéct a zachránit si život i zdraví!
Přijít o práci není příjemné v žádném věku, natož v tom mém, předdůchodovém! Ne, že bych byla nějaká třasořitka. Naopak, pravidelný sport a celkem zdravá strava mi svědčily. Jenže, v určitém věku člověk přece jen cítí, že sil už není tolik, co kdysi. Coby mladá jsem většinou nějakou tu chřipku přechodila, nebo si lehla přes víkend. Teď už to ale nešlo.
Dlouho jsem si hledala práci
„Měla byste zvolnit! Práce na směny vám nedělá dobře A ani to vaše sportování. Musíte být na sebe už opatrná“! Domlouval mi lékař, když jsem byla na preventivní prohlídce. Pracovala jsem u benzínové pumpy a po noční směně jsem chodila domů úplně vyčerpaná. Mojí šéfové se samozřejmě nelíbilo, když jsem žádala jen o denní směny. Nakonec jsem podepsala dohodu a odešla. Bylo mi trapně, že za mě musí stále někdo v noci zaskakovat! Předpokládala jsem, že si nějakou práci zase rychle najdu, ale nebyla to pravda. Všude chtěli něco, co jsem neměla. Jazykové schopnosti, řidičský průkaz nebo velkou manuální zručnost. Ztrapnila jsem se i ve výrobně chlebíčků, kde jsem žádala o přijetí. „Ne ne, to byste zkazila! Takhle to nejde! A vám se líbí, co jsem na tom nebohém kousku veky vytvořila?“ Ptala se mě tak trochu ironicky majitelka firmy a potom se přátelsky rozloučila.
Nová kolegyně mě varovala
Umínila jsem si, že vezmu první práci, na kterou natrefím. Nebudu si vybírat! Bylo to místo v takové té obří výrobní hale. Montovaly se tam nějaké součástky. Všichni museli mít na sobě bílou kombinézu, rukavice a na hlavě kuklu. Nesměl tam být totiž vůbec žádný prach! Zprvu mi to nepřišlo tak hrozné. Všude je přece něco! „No, povíme si to, až nastanou venku vedra! Nebo až se nebudeš cítit nejlíp! Jo, a nejhorší to je, když se pořádně nevyspíš…“ kroutila hlavou skepticky jedna z mých nových kolegyň. Vypadala o mnoho let starší, než byla, a svoji vizáž přičítala právě té práci, kterou vykonávala už pátým rokem. „Peníze tu jsou slušné, což o to. Ale ta cena, kterou zaplatíš! Občas závidím bezdomovcům tu jejich volnost. A taky vzduch, který mohou dýchat!“ dodala, než se celá po kratičké přestávce znovu zakuklila, aby se mohla vrátit k pásu výrobní linky.
Připadala jsem si jako otrok
Tehdy jsem jí moc nevěřila. Podezírala jsem ji, že přehání. Ale peklo, které nastalo, mě přesvědčilo, že mluvila pravdu. Vlastně dle mého mínění si stěžovala málo. Mohla klidně i víc! „To už zase potřebujete na záchod? Vždyť už jste dneska jednou byla!“ vyjela na mě mistrová, když jsem zvedla ruku, že potřebuji vystřídat. Nepustila mě! Jednou se mi udělalo mdlo a bez hlášení jsem se posadila na zem, abych zmírnila točení hlavy. „Co to vyvádíte? To vám strhneme ze mzdy!“ křičela na mě další mistrová a ani ji nenapadlo se zeptat, co mi je. Dostat rýmu bylo nemožné. Jak se přes ochranný štít vysmrkat a ještě stihnout montovat, když pás se součástkami se nezastavil? Bylo mi čím dál hůř. I v době, kdy mi nebylo vůbec nic, mnou zmítaly obavy z toho, co přijde. A ono přišlo! „Jo vy máte teplotku a chcete k doktorovi? Takové manýry nám sem netahejte!“ bylo mi sděleno, když jsem žádala o propustku k lékaři.
Nic mě nemohlo zastavit
Měla jsem toho právě dost! Rozeběhla jsem se k šatně. „Převléknu se a jdu na osobní. Dám výpověď,“ mrmlala jsem polohlasně a marně lomcovala dveřmi. Bylo zamčeno! Chvilku jsem nerozhodně stála v temné chodbičce a potom se rozhodla. Zdrhnu stůj co stůj! V bílé kombinéze a kukle, kterou mě v té chvíli ani nenapadlo sundat, jsem se rozeběhla k bráně. K vratům, za nimiž mě čekala svoboda! Nezastavilo mě volání vrátného ani pokřik ochranky. Protáhla jsem se škvírou mezi dvěma křídly vrat a ocitla se na svobodě. „Kam to bude, paninko?“ zeptal se mě z ničeho nic řidič nějakého béžového auta. Ani mi nedošlo, že je to taxík! Odvětila jsem, že mi to je v tuhle chvíli úplně jedno!
Kdo uteče, vyhraje!
Pán se rozesmál a potom se rozjel směrem k městu. Když jsem si oddechla a sundala tu kuklu, se vším jsem se mu svěřila. Pozorně mě vyslechnul a potom, úplně nečekaně, mi dal nabídku: „A nechtěla byste pracovat u nás?“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Dělá si ze mě ten chlap legraci? „Vždyť já neumím řídit! Nemohu taxikařit!“ vyhrkla jsem dotčeně, ale on se opět rozesmál nakažlivým smíchem. „Ale my potřebujeme jen paní na recepci!“ vysvětloval a hned prý, že mě zaveze k sobě do práce, abych to tam viděla na vlastní oči… Ani jsme si netroufla odporovat, aby mě nevysadil někde uprostřed polí! A tak jsem získala během chvilky zaměstnání snů. Stačilo jediné. Utéct včas!
Olga S. (57), Vysočina
