Utekla jsem sociálce

Úraz mě srazil na kolena. Nemohla jsem vycházet z domu, natož jít nakupovat nebo něco zařídit. Sociální pracovnice mi nepomohla, ale poslala vnučku, kterou jsem měla v péči, do dětského domova.

Dceru jsem si pořídila hned po škole a byla na ni úplně sama. Moje rodiče mě zavrhli. Prostě mě vyhodili z domu a nechtěli o mně ani slyšet. Nevěděla jsem, co si počít a tak jsem se odstěhovala do velkého města a našla si práci s ubytovnou.

Také vás může zajímat ...

Protloukala jsem se, jak to šlo. Dcera musela být často doma sama, protože jsem pořád jen pracovala, abych ji uživila. Potom, jako by se všechno opakovalo, jen trochu jinak. Když mi dcera oznámila, že je těhotná, hned jsem jí slíbila, že s miminkem ráda pomohu.

Ona si to ale vyložila po svém, utekla od nás hned po šestinedělí a nechala mě s malou Klárkou samotnou.

S vnučkou sama

Bydlela jsem tehdy v malinkatém bytě a bylo mi jasné, že budu muset všechno změnit. Najít si slušnější bydlení, pořídit postýlku a tak. Prostě všechno, abych Klárku, svoji milovanou vnučku získala do vlastní péče.

Povedlo se mi to, ale osud mi tak nějak nepřál. Na přechodu pro chodce mě srazil opilý řidič a já strávila dva měsíce v nemocnici. Naštěstí mohla být Klárka u sousedů. Sociální pracovnice tehdy byla ráda, že nemusí nic řešit.

Po mém návratu z nemocnice se všechno změnilo. Špatně jsem chodila a jednu ruku měla skoro nepohyblivou. Před sociálkou jsem to tajila a tvrdila, že invalidní důchod mám kvůli poraněné páteři. Uběhly roky a Klárce už bylo skoro deset let, když se můj stav o hodně zhoršil.

Vyhrožovali ústavem

Čekala mě náročná operace a dlouhá rehabilitace. Chtěla jsem všechno řešit se sociální pracovnicí, ale ta moje hodná už na úřadě nepracovala. Byla tam jiná, přísná a nesmlouvavá. „Paní, to neexistuje, aby byla Klárka u nějakých sousedů.

Nejsou příbuzní. Nejsou prověření. Nejsou vůbec nic. Musí do dětského domova!“ řekla mi nekompromisně a potom dodala: „Já už si slouho myslím, že péči o vnučku nezvládáte. V ústavu jí bude lépe!“ V tu chvíli mi bylo jasné, že pokud se Klárka do dětského domova dostane, hned tak mi ji nevrátí.

Možná že už nikdy! Byla jsem zoufalá. Všechno mě bolelo ale nejvíc pohled na vnučku. To jí nemohu udělat! Nikdy!

Zachránil nás útěk

Přemýšlela jsem celou noc, ale nic moc jsem nevymyslela. Poradit jsem se šla k sousedce. Té, co mi kdysi s Klárkou pomohla. „Něco mě napadlo. Máme malou chalupu. Je to tři sta kilometrů.

Mohla bys tam jet a chvíli bydlet. Třeba rok, než všechno utichne!“ Ten nápad se mi zalíbil. Klárka by tam chodila do vesnické školy a já všechny operace odložila na neurčito! A tak jsem utekla. Zlé sociálce a všem úředníkům.

Zabydlela jsem se na chalupě a moje zdraví se zlepšilo. Chtělo to jen trochu odvahy a dobrou kamarádku!

Kateřina P. (63), Vsetínsko

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...