V chladném a deštivém počasí mi byla stále zima, toužila jsem po teple a sluníčku, ale neměla dost peněz na nějakou pořádnou dovolenou. Nakonec jsem celou zimu strávila u moře a ještě dostala zaplaceno!
Můj předčasný odchod do důchodu byl jedna velká katastrofa. Podnik, kde jsem pracovala řadu let, zkrachoval a na pracovním úřadu se mi málem vysmáli. Prý, kde bych si co sháněla ve svém věku a požádám o předčasný důchod.
V zoufalství jsem jejich dala na jejich radu, ale když jsem si přečetla částku, z které jsem měla vyjít celý měsíc, málem jsem omdlela. Vždyť mi ty peníze sotva stačily na nájem.
Kvůli zimě jsem si zoufala
Okamžitě jsem dala inzerát a za chvíli se stěhovala do menšího, ale také o hodně horšího bytu. Sousedi tady byli všichni věčně opilí a hluční. Přes den vyspávali a večer ožili.
No, na všechno se dá zvyknout. Ale když nastala topná sezóna, nestačila jsem se divit. V tomhle domě se totiž skoro netopilo! „Není rozbité topení?“ ptala jsme se asi dost naivně, protože odpovědí mi byl jen hurónský smích.
„Paní, tady se netopí a občas vypnou i elektriku!“ To byla informace, která mě málem položila na kolena. Na teplo jsem totiž byla odjakživa hodně citlivá. Už snad odmala mě zábly nohy a představa, že budu trpět zimou, se mi hodně příčila.
„Co mám dělat?“ ptala jsme se dcery, která mě kvůli svojí práci v sousedním Německu navštěvovala jen zřídka. Dělala totiž kariéru a na mě vždycky hleděla trochu jako na hlupačku bez maturity.
Pomoc od dcery jsem nepřijala
Ne nadarmo se říká: dopřejte dětem vzdělání, aby vámi mohly kvůli jeho nedostatku dostatečně pohrdat. Měla zájem mi nějak pomoct a dokonce mi nabídla, že mi bude měsíčně dávat peníze.
„Mami, proč jsi něco neřekla dřív! Vždyť ses nemusela vůbec stěhovat, já bych ti pomohla!“ kroutila hlavou. Myslela to chudák upřímně, ale já bych od ní nikdy nic nepřijala. Když viděla, že se mnou nehne, navrhla mi dost netradiční řešení.
“ Víš, že au pair nemusí dělat jen mladé holky? Takové hlídací babičky jsou dneska žádané!“ tvrdila a já stále nevěděla, kam míří. Hlídat nějaké rozpustilé děti se mi tedy opravdu moc nechtělo, což jsem jí hned řekla.
Ona si ale trvala na svém. Prý mi nějakou vhodnou rodinu sežene u nich ve firmě. A opravdu, neuplynul ani týden a dcera volala, že její kolega odjíždí služebně do Thajska. Zakládat firemní pobočku. „A co já s tím?“ ptala jsme se podezíravě.
Angličtinu se mi učit nechtělo
Ona mi vysvětlila, že ten kolega se ženou mají malého chlapečka. Jeho maminka je s ním doma, ale v Thajskou nechce být se synkem sama, když bude manžel od nevidím do nevidím v práci.
„A mami, víš co je nejlepší? Ta jeho žena je Češka!“ líčila nadšeně moje dcera a já si poprvé uvědomila, že vlastně nemá špatný nápad. Naopak, ten nápad byl úplně výborný! Začalo se zmocňovat nadšení, když najednou dcera, o poznání méně hlasitě, ale tak nějak nejistě dodala: „No, má to jeden malinkatý háček.
Já jim musela nalhat, že umíš anglicky. Ale jen základy! Jinak by se mnou vůbec nebavili… Vlastně je ani nenapadlo, že dneska někdo anglicky neumí…“ Po této informaci moje nadšení spadlo na bod mrazu, či spíše hluboko pod nulu.
Jak bych se mohla naučit během tří měsíců anglicky? Odjezd byl totiž za takto krátkou dobu. Dcera se ale nedala odbýt: „Zaplatím ti učitele. Budeš k němu chodit každý den. Je to můj spolužák, už jsem s ním mluvila!“
Mám práci snů a v teple u moře
Na takový argument se nedalo nic říct. Nabídka byla až příliš lákavá, abych to nezkusila! A tak jsem začala na stará kolena studovat. Denně! Bylo to jako zlý sen. Pan učitel mi totiž neodpustil vůbec nic.
Šprtala jsem slovíčka od rána do večera. Nepustila jsme si televizi ani nepřečetla knížku. Nešlo mi to. Jako bych měla ztrouchnivělý mozek! „Alenko,“ volala jsem dceři. „Nepůjde to! Odřekni to! Nezvládnu to…“ Až ten třetí měsíc jsem začala mít pocit, že něčemu jakž tak rozumím.
Že kdybych se v té daleké zemi ztratila, dokážu se dokoktat na cestu. A tak jsem se vydala nejdřív za dcerou k mým budoucím zaměstnavatelům na pohovor, a potom, coby hlídací babička, do daleké země. Do Thajska.
Bylo tam teplo a sluníčko. Můj chlapeček Max skoro nezlobil. A toho ovoce! Strávila jsem zimu svých snů a ještě si vydělala na to stěhování. Bydlím ve stejném domě, jako kdysi, jen v jiném patře. A na další zimu plánuji znovu odjezd do tepla!
Zdenka T. 61 let, Havířov
