Příběh, který vám chci vyprávět, byl krutou ranou přímo do srdce. Až čas mi dovolil srovnat si myšlenky a celou tu smutnou událost převyprávět, a to především proto, abyste si všichni uvědomovali, že zdravé děti jsou to nejcennější, co máme, dokud zdravé jsou, dokud žijí!
Naše dcera Ivetka bývala vždy velmi samostatnou dívenkou, a to již od školky. Nejen na základní škole, ale i na střední byla naprosto bezproblémová. Najednou tu byl čas, kdy překročila práh dospělosti. Za pár měsíců zdárně odmaturovala na gymnáziu, ale na vysokou se jí nechtělo. Říkala, že si chce od studia na chvíli odpočinout, ale že si časem určitě nějaký obor vybere, že má ještě čas na to, aby se rozhodla, čím jednou v životě opravdu bude. A tak ihned po maturitě nastoupila do soukromé přepravní firmy plné mužů, kde se ženy vyskytovaly docela vzácně.
Se svojí prací byla spokojená a navíc ji také bavila. Slušně vydělávala a rozhodla se, že se osamostatní. Našla si příjemný dvoupokojový byteček a odstěhovala se. Ani jsem se nenadála a už i nejmladší Ivetka vylétla z hnízda.
Domů jezdila každý druhý víkend nebo se alespoň zastavila v týdnu. Byla velmi pozitivní, takové sluníčko. Zanedlouho mi vyprávěla, že se jí tam dvoří jeden sympatický Slovák. O pár týdnů později se mi svěřila, že je šťastně zamilovaná, ale prý nám ho ještě nepředstaví, že je to příliš brzy. Ukazovala mi jeho fotky a musím říci, že jako chlap se mi opravdu líbil, ale věděla jsem, že bych ho doma asi mít nechtěla. Vzbuzoval ve mně pocit, že asi věrnost příliš nectí, ale těžko se dá dětem mluvit do života, ony stejně neslyší. Téměř po roce se rozhodla, že nám muže svého srdce brzy představí. Pracoval ve firmě s Ivetkou na postu řidiče, který jezdil se zahraniční klientelou po výletech a přišel si i na pěkné peníze bokem. Dcera sice nebyla naivní holčičkou, byla však velmi zamilovanou. Byla šťastná a na očích měla růžové brýle.
Ivetka se nám zamilovala
Už nejezdila na celý víkend, ale třeba jen na odpoledne, ale to už tak někdy bývá, že naše dospělé děti mají svůj život a my to musíme přijmout. Táhlo jí na jednadvacet a stále mi připadala, jako ta holčička ze základní školy. V týdnu zavolala, že má pro mne velkou novinu. Začala jsem tušit, oč se jedná. Nemýlila jsem se. Ivetka byla v jiném stavu. Cítila se šťastná a miminko rozhodně chtěla. Domluvily jsme se tedy, že příští neděli přivede svého vyvoleného na slavnostní oběd.
Oznámila nám, že se sice nechtějí brát, ale že toto by považovali za takový oficiální vstup do naší rodiny. Vymyslely jsme spolu menu, ale já jsem měla od začátku divný pocit. Cítila jsem v zádech, že přijde nějaká zrada. Oběd byl nachystaný a blížila se třináctá hodina, hodina, kdy k nám měl být oficiálně představený otec našeho vnoučete. S více než hodinovým zpožděním dorazila Ivetka sama. Byla uplakaná a oznámila nám, že ji opustil a navíc, aniž by to tušila, již v pátek ukončil i pracovní poměr a odešel prý zpět na Slovensko, kde má rodinu. Upřesním, kde měl ženu a tři děti…
Slavností oběd se nekonal
Ivetka již byla ve čtrnáctém týdnu, ale i kdyby bylo těhotenství kratší, stejně by se rozhodla pro mateřství. Rychle se situací vyrovnala, to kvůli miminku, chtěla, aby se narodilo do pohody. Celá naše rodina se velmi dobře vyladila a všichni jsme netrpělivě očekávali narození miminka. Ivetka nadále bydlela ve svém pronajatém bytečku, ale týden před porodem na naše naléhání se dočasně nastěhovala zase k nám. Honzík přišel na svět a od prvního okamžiku byl milován a zahrnován láskou. Neměl sice v rodném listu uvedeného otce, ale nikdo z nás to neviděl jako problém, dokonce jsme si všichni mysleli, že je to tak i lepší.
Z porodnice šla k sobě do bytečku, kde jsme jí vše připravili, tedy jen doladili, protože na to jak byla mladinká, byla naprosto vzorná nastávající maminka. První týden jsem se k ní nastěhovala. Překvapovala mne svojí vyzrálostí, ale i tím, jak si vše umí hezky zorganizovat. Většinou dvakrát v týdnu se někdo z rodiny za ní zastavil. Zase trávila každý druhý víkend ve svém rodném domě. Dopřáli jsme jí vždy spánku a odpočinku, aby nabrala sílu na dny budoucí. Honzík bylo naše sluníčko a Ivetka byla skvělá maminka. Nikomu z nás nevadilo, že jeho biologický otec je někde na Slovensku a stará se o své tři děti a manželku. Řekli jsme si, že jeho peníze nepotřebujeme, protože my se o něj jako rodina postaráme.
shutterstock_360946883 (1)b
Nikdy neměl přijít den, kdy se zpět vrátil do Čech
Každé úterý po práci jsem chodila za Ivetkou a Honzíkem. Už ve dveřích mi vyděšená dcera vítala se slovy: „Maminko, on se vrátil, on je tu zpátky!“ Nejdříve jsem se vyděsila, že je u nich doma, ale vysvětlila mi, že ne, že jí volala kolegyně z práce, že se ptal, zda by tam nebyl nějaký kšeft. Našel si zase práci v Čechách a také mezi řečí sdělil, že se rozvádí, protože ho prý manželka podváděla, a že prý nejmladší dítě ani není jeho. Bylo jasné, že dříve či později se opět potkají. Bylo však patrné, že je v ní vnitřní napětí, že se v ní probudila žena milenka, která bojovala s ženou maminkou.
Hned druhý den ji kontaktoval. Šel na to od lesa. Prosil ji, že by chtěl vidět syna, že ho velmi mrzí, jak se zachoval, ale teď by prý chtěl vše napravit. První týden spolu jen mluvili po telefonu. Dcera byla zmatená. Zůstala v ní skutečná touha, kterou v sobě potlačovala rozumem. Pevně však byla rozhodnutá, že mu Honzíka, kterému bylo osm měsíců, zatím neukáže. Toho dne na ni neustále naléhal. Zavolala svého kamaráda Davida, zda by jí nepřišel malého na chvíli pohlídat, občas ji navštěvoval a několikrát již i jezdil s kočárkem okolo bloků. Nechtěla, aby to v rodině někdo věděl. Ten sice říkal, že je to narychlo, ale přesto ochotně přislíbil, že přijde. Za nedlouho už byl u dveří. Ivetka malého ještě přebalila, nakrmila a uspala a přislíbila, že za hodinu bude zpět. A jak slíbila, za hodinu byla zpět. Honzík stále spinkal…
Miminko stále spalo
David říkal, že bylo vše v pořádku, že sice chvíli pobrekával, když odešla, ale prý ho houpáním uspal. Nikoho by ani ve snu nenapadlo, co bude následovat v několika dalších hodinách. Honzík spal ještě i za další hodinu. Jeho tvářička byla chladná. Ivetka ho vůbec nemohla probudit. Volala mi a ptala se, co má dělat, začala zmatkovat. Řekla jsem jí, aby okamžitě zavěsila a volala záchranku. Ihned jsem se za ní s manželem vydala. Honzíka převezli do nemocnice, odkud ho záchranou leteckou službou přepravili na speciální jednotku do pražského Motola. Přes veškerou snahu lékařů ještě téže noci náš milovaný vnouček zemřel. Dcera se zhroutila a skončila v péči psychiatrů, kde se léčí dodnes. Nikdo jsme na počátku vůbec nechápali, co se vlastně stalo, ale až nařízená pitva ukázala, že Honzík zemřít nemusel.
Obviněná byla na počátku i dcera
První měsíc nebylo vůbec možné s Ivetkou o ničem mluvit. Na psychiatrii byla pod silnými léky a neustále se ptala, jak se Honzík má a kdo ho právě hlídá. Úplně přesně nevěděla ani proč tam je, jen stále dokola říkala, že je nějak unavená. Bylo to naprosto zoufalé. Policie ji nejdříve chtěla obvinit z nedbalosti či ublížení na zdraví. Po týdnu se však ukázalo, že za smrtí Honzíka stojí někdo jiný. Byl to Ivetčin kamarád David. Stalo se něco, co ani on sám nedokázal vysvětlit a důsledek svého chování vůbec domyslel. Na policii a posléze i u soudu vypověděl, že chlapeček plakal a nešel utišit, jeho prý ten den bolela hlava a neúprosný Honzíkův pláč v něm vzbudil vztek a hněv. Vůbec neví, co se stalo, co ho to popadlo, že s ním začal prudce třást a vůbec netušil, že to může být nebezpečné. Odborné znalecké posudky potvrzovaly, že muselo dojít k velice silnému a opakovanému třesení s dítětem, kdy došlo k otoku a pohmoždění mozku a i míchy. Osmiměsíční Honzík po tomto utěšování upadl do bezvědomí a už se neprobral. Posudky také potvrdily, že ani okamžitá pomoc by našeho vnoučka nezachránila. .
