Můj kousek štěstí

Už vím, že princ na bílém koni není

Když jsem poslouchala hovory svých kamarádek o tom, jak mají hrozné chlapy, vždycky mě hřál u srdce pocit štěstí, že já to mám jinak.

Vždycky jsem si říkala, jaká jsme šťastná rodina. Manžel se po škole dobře uchytil a rodinu dokázal skvěle zabezpečit.Proto jsem si mohla pracovat jen pro radost. Nehodlala jsem nikdy náš vztah ohrozit nějakou avantýrou. A automaticky jsem předpokládala, že ani můj partner nemá potřebu něco si dokazovat v jiných ložnicích.Všechno bylo dokonalé. Jenže život není jen bílý, takže nás nakonec zasáhla i jeho černá polovina. Jednoho dne u našich dveří zazvonila policie a oznámila, že můj muž zahynul při autonehodě. Nemohli jsme se s dětmi, které už byly v té době plnoleté, z toho šoku vzpamatovat.Jen co jsme se trošku oklepali, začalo dědické řízení. Manžel měl připravenou závěť. V seznamu dědiců figurovalo dívčí jméno, které nikdo neznal. Srdce se mi rozbušilo, začala jsem tušit, že něco nehraje.Zeptala jsem se notáře, kdo dotyčná je. Když mi suše odvětil, že je to manželova dcera, která je o dva roky mladší než naše, udělalo se mi nevolno. Snažila jsem se zadržet slzy. I děti zbledly a nezmohly se na slovo.Ani nevím, jak jsme se z kanceláře dostali domů.

Zvědavost zvítězila

Když jsem se trochu sebrala, zavolala jsem notáře a zeptala se na adresu té dívky, která mě zbořila všechny představy o našem dokonalém manželství.Pak jsem si sedla do auta a vyjela k domku nedalekého města. Zastavila jsem, abych měla dobrý výhled. Byla jsem zvědavá, kdo je moje konkurentka a jak vypadá kukaččí mládě, o němž jsem neměla ponětí. Asi po hodině vyčkávání se otevřely dveře.Měla jsem štěstí, z domu vyšly obě najednou. U manželovy dcery jsem nemusela váhat, byla mu velmi podobná. Podobnější, než naše děti. A její maminka? Byla to moje kamarádka! Pravidelně jsme se vídaly. Jak se mi mohla dívat do očí? Chvíli jsem jen tak seděla a nevěděla, co dělat.Nakonec jsem odjela. Stejně bych si nepomohla. Došlo mi, že je nesmysl bojovat proti tomu, co už je dané. Bolelo mě to a trápilo i za děti, protože i ony si musely nakonec připustit, že jejich táta nebyl svatý.

Chovaly se jako supi

Manželova nemanželská dcera zažádala o velkou část majetku. Neměli jsme s dětmi chuť vést zdlouhavé soudní spory, tak jsme té holce její podíl, i když byl přehnaný, vyplatili.Tím naše kontakty skončily. Děti neměly zájem se s ní stýkat a já o něco podobného už tuplem nestála. Hrozně jsem se trápila. Nakonec jsem se z města odstěhovala a změnila práci. Ulevilo se mi, když jsem se vymanila z prostředí, které mi tu dvojnásobnou zradu připomínalo.Za několik let se bolest zmenšila, ale i když už o svém zesnulém manželovi nemluvím, přesto mě stále trápí, že všechno v našem ,,dokonalém" manželství byla jedna velká lež. Že zatímco já ho vychvalovala, on trávil žhavé chvilky s mou kamarádkou.Někdy si vyčítám, že jsem byla taková hloupá naivka. Možná právě proto jsem dostala za své bláhové iluze pořádně za uši. Ale i to je život. Nezbývá mi nic jiného, než jít dál. Třebaže to už není ta procházka růžovým sadem, na níž jsem byla zvyklá.

Radka (53), Příbramsko .

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden