Ten bývalý lovecký zámeček nás vždycky přitahoval. Vyrazili jsme tam s manželem d07.o lázní. Netušili jsme, že tam potkáme své nejlepší přátele.
Provdala jsem se z velké lásky za docela obyčejného a jednoduchého člověka. Od první chvíle mě něčím přitahoval. Bylo to neodolatelné magické pouto. Vzala jsem si ho i přes nesouhlas rodičů a přátel. Po svatbě se ale ukázalo, že ovládá sedm světových jazyků, včetně latiny, že zná všechna hlavní města nejen Evropy, ale celého světa, a že se neuvěřitelně vyzná v historii. Zejména polovina 19. století byla jeho oblíbená doba. Uměl nádherně vyprávět o životě aristokracie tohoto období, miloval obrazy a ačkoliv se nikdy neučil na žádný hudební nástroj, sedl ke klavíru, a během krátké chvíle dokázal zahrát písničku, kterou po něm někdo chtěl. Jako by tento hudební nástroj už někdy zvládl.
Museli jsme tam jet
Vedle mnoha společných zálib nás spojoval jeden sen – navštívit lázně Vráž u Písku. Býval to lovecký zámeček knížete Lobkovice, a od první chvíle, kdy jsme jej uviděli na fotografii, nás oba uhranul. Po svatbě ale přišly děti, dvě rychle za sebou, a nám nikdy nevybyly peníze na to si pobyt v těchto lázních zaplatit. A tak čas šel, a děti odrostly. My ale na svůj sen nezapomněli. K pětadvacátému výročí svatby jsme si pobyt konečně koupili. Když jsme přijeli na místo, oba jsme mlčeli celý večer, beze slova jsme šli spát a ráno jsme se mlčky procházeli po okolí. Nebyli jsem schopny slova. Tak na nás místo zapůsobilo. Až odpoledne se manžel rozpovídal. A nestačila jsem se divit. Znal všechny stromy a cestičky v tamním nádherném parku, věděl, který obraz na stěně je původní, fascinoval mě tím, že znal do detailů i sklepení..
Slzy jsem měla v očích
S velkým dojetím jsme dorazili na večeři. A tam nás čekalo překvapení největší. Seděla tam společnost starších lidí. Když jsme vstoupili, okamžitě zmlkli. Jejich pohledy se upřely na nás. Byli mi tak povědomí, že jsem se k nim rozběhla. Hned vzápětí jsem si ale uvědomila, že je znát nemůžu. Ten můj zmatek je pobavil. Muž v čele stolu pokýval hlavou a řekl: „Čekali jsme na vás dlouho, ale dočkali jsme se.“ Usadili jsme se k nim a měli oba zvláštní pocit, že jsme mezi svými. Dlouho do noci jsme si vyprávěli, ale nebylo to o našem současném životě, vzpomínali jsme na společné zážitky z života minulého. Jakoby mi někdo odhrnul oponu, začala jsem si vzpomínat. Když se blížil čas našeho odjezdu, slíbili jsme si, že si budeme užívat krásné společné chvíle každý rok. Od té doby se už několik let v našem loveckém zámečku scházíme.
Liběna (52), Ostrava .
