Na ta místa jsem chodila se psem roky. Jedno odpoledne se však přihodilo něco podivného a znepokojivého, z čeho jsem měla pocity mrazení v celém těle.
Před pěti lety jsem se životem jen plácala. Nebyla jsem spokojená sama se sebou a nic mě netěšilo. Do práce jsem chodila jen kvůli tomu, abych měla z čeho každý měsíc platit nájem a složenky. Potřebovala jsem nějakou změnu, ale na druhou stranu jsem se sama bála udělat ten zásadní krok.
Nakonec se to vyřešilo samo. V podniku, ve kterém jsem už téměř deset let pracovala, došlo k reorganizaci pracovních míst. Vedení usoudilo, že lidí je nadbytek a provedlo razantní změny. Moje místo, stejně jako několik dalších, bylo zrušeno.
Se slovy „je nám to líto“ mi byla předána výpověď a tříměsíční odstupné. Co jen budu dělat? Kde seženu ve svém věku novou práci? Tyto otázky mě trápily ve dne, i v noci. A pak jsem se jednoho rána probudila a měla jsem jasno: odstěhuji se do hlavního města, kde jsem beztak vždycky chtěla žít, a začnu od začátku.
Štěstí mi přálo
Dvoupokojový byt, který jsem v Liberci měla, jsem pronajala a peníze jsem použila na pronájem malé garsonky v Praze. Teď už mi jen zbývalo, najít si práci. Popravdě řečeno jsem z toho měla docela obavy, ale ukázalo se, že zcela zbytečné.
V naší ulici byl jeden malý obchůdek s oblečením pro těhotné ženy a miminka, a jeho majitelka sháněla výpomoc. Řekla jsem si, že za zeptání nic nedám. Domluvily jsme se a hned následující den jsem nastoupila.
Chlupatý přítel
Když můj život zapadl do nových kolejí, rozhodla jsem se, že si pořídím pejska. Zvažovala jsem inzeráty, ale pak mě napadlo, že zkusím zajet do útulku a podívám se tam. Kdoví, třeba tam na mě nějaký drobeček čeká.
A skutečně – hned na první pohled jsem se zamilovala do asi dvouletého malého teriéra jménem Marvin. Okamžitě jsem podepsala adopční smlouvu a odvezla si ho domů. Brzy mezi námi vzniklo velmi silné pouto.
Marvin mi byl vděčný, že jsem ho odtamtud odvezla a já byla zase ráda, že mám společníka pro večerní vycházky a víkendové výlety po pražských údolí.
Vůbec na mě nereagoval
Nejčastěji jsme s Marvinem chodili do jedné nedaleké lesní obory. Marvin se rychle naučil základní povely, takže jsem ho na procházce vždycky pouštěla. Pokaždé ihned na přivolání přiběhl.
Jednou v podvečer se však Marvin po celou dobu naší procházky choval divně. Jakmile jsme do obory vešli, pořád se zastavoval a koukal někam mezi stromy. Nejprve jsem si myslela, že jeho pozornost upoutalo jiné zvíře nebo člověk, ale když jsem se tím směrem podívala, nikdo tam nebyl.
Zavolala jsem na něj a nic. Stál dál strnule na místě a upřeně hleděl před sebe. Byl jako zhypnotizovaný.
Mrazivý závan
Po chvilce začal pomalu couvat a slabě vrčet. Vidí snad něco, co já ne? Dívala jsem se kolem sebe. Srdce mi prudce bušilo a dlaně se mi potily. A pak jsem na jednom místě ucítila ledový závan větru.
Nevím, co to bylo a nehodlala jsem to zjišťovat. Marvinovi jsem připnula vodítko a rychle jsem s ním utíkala zpátky domů. Ten zážitek mnou velmi otřásl a trvalo hodně dlouho, než jsme do obory zase šli.
Alice P. (51), Praha
