Před deseti lety během dovolené po Slovensku jsme s přítelem Filipem narazili na lesní studánku. Když jsme se napili vody z ní, spatřili jsme neuvěřitelné věci!
S Filipem, mým partnerem, nás seznámila před patnácti lety společná kamarádka Zdenka, když jsme byli ještě s několika dalšími známými na turistické výpravě v Krušných horách. Byl to moc milý a sympatický kluk a hned jsme si padli do oka. Líbila se mi hlavně jeho otevřená povaha a vstřícnost vůči všemu novému a neobvyklému.
Spojovaly nás stejné zájmy
Celý večer jsme strávili spolu, popíjeli jsme svařák a povídali jsme si o našich životech a zálibách. Zjistili jsme, že toho máme mnoho společného, obzvláště vášeň pro cestování a dobrodružství. Protože jsme oba bydleli ve stejném městě, začali jsme se i po této expedici pravidelně vídat. A o necelý rok později jsme spolu začali žít.
Vyrazili jsme na dovolenou na Slovensko
Stalo se naším zvykem, že jsme každý rok vyrazili na týden někam do hor. A tenkrát, před deseti lety, jsme si vybrali Nízké Tatry. Původně s námi měla jet i Zdenka se svým manželem, ale nakonec jim do toho vlezly pracovní povinnosti, a tak, abychom nejeli s Filipem jen sami dva, vzali jsme s sebou jeho sestřenici Blanku. Moc dobře jsem ji neznala – viděla jsem ji vždy pouze při nějaké rodinné sešlosti nebo slavnosti, ale bylo o ní obecně známo, že se zajímá o věci mezi nebem a zemí, esoteriku a léčitelství.
Toulali jsme se krajinou
Během dovolené jsme se jen tak toulali přírodou. Nikam jsme nespěchali, nedávali jsme si žádné cíle, prostě jsme si vychutnávali volnost, odpočinek a krásnou krajinu. Na jedné z dlouhých procházek jsme náhodně došli až k malé lesní studánce, ukryté mimo běžné cesty. Voda vypadala čistá a průzračná, takže jsme se s chutí napili.
Kolem těla jsem viděla barevné vrstvy
Zničehonic se mi zamotala hlava. Také Blanka vypadala, že se s ní něco děje, a dokonce i Filip byl v obličeji nezvykle bledý. Všichni jsme se posadili na kameny. Tenhle pocit trval pár minut, pak se mi znovu udělalo dobře. Když jsem se ale podívala na Filipovu sestřenku, spatřila jsem něco, co jsem nikdy předtím neviděla. Kolem jejího těla jsem viděla jakési barevné vrstvy. Stočila jsem zrak k Filipovi a podle jeho výrazu ve tváři mi bylo jasné, že vidí to samé. Dívali jsme se všichni na sebe a já jsem pochopila, že něco podobného vidí i Blanka na mně a Filipovi. Na rozdíl od nás tím ale nebyla příliš zaskočená.
Nová schopnost mě příliš netěšila
Přistoupila ke mně, aby mě uklidnila a řekla, že může pozorovat moji auru. Vysvětlila mi, že to je energie, kterou vyzařuje každý člověk, ale která normálním okem není viditelná. Řekla mi, že v té vodě ze studánky je něco zázračného, co tu auru umožnilo vidět mně i Filipovi. Napila jsem se ještě jednou a najednou jsem viděla auru kolem všeho, i kolem stromů. Byla jsem z toho zmatená a sama sebe jsem utěšovala, že je to nejspíš nějaký zrakový klam. Rozhodně mě ta nově nabytá schopnost netěšila tak, jako Blanku, která si zázračné účinky pramenité vody doopravdy vychutnávala. Raději bych se bývala hned vrátila do „normálního“ stavu a Filip dozajista také. Na rozdíl ode mě se už znovu nenapil. Pak jsme společně přemluvili Blanku, abychom studánku opustili a pokračovali v cestě.
Chtěla se ke studánce vrátit
S úlevou jsem zjišťovala, že účinky vody z pramene pomalu vyprchávají. Než jsme došli zpátky k penzionu, kde jsme byli ubytovaní, už jsem zase viděla svět jako předtím. Hodně jsme se o tom pak s Blankou bavili. Sestřenka chápala, že se nám taková nečekaná věc mohla jevit jako nepříjemná. Viděla jsem na ní ale, že se ke studánce chce druhý den vrátit a tajemnou vodu s kouzelnými účinky si načerpat do zásoby.
Načepovala si vodu do láhví
I když neradi, podřídili jsme se s Filipem přání jeho sestřenky a ke studánce jsme ji znovu další den doprovodili. Měli jsme ale podmínku, že už tu vodu pít nebudeme. Blanka s sebou měla v krosně několik plastových lahví, které pomalu nechala naplnit. Sama se ještě přímo ze studánky znovu napila a my na ní viděli, že opět vidí auru všude kolem.
Účinky vymizely
Po příchodu do penzionu pak Blanka ochutnala vodu z jedné z donesených lahví. Najednou se tvářila zmateně. Řekla mi, že už to nefunguje a poprosila mě, jestli bych se mohla také napít. Po chvíli přemlouvání jsem nakonec svolila a polkla jsem dva doušky. Měla pravdu – žádné zvláštní účinky už jsem nepociťovala. Byla to opravdu záhada. Vypadalo to, že mimo studánku se z tekutiny stala už jen obyčejná voda.
Nikdo o prameni nevěděl
Další den jsme se do lesa vydali ještě jednou, ale ať jsme hledali, jak jsme hledali, zázračný pramen už jsme nenašli. Blanka se pak ještě vyptávala místních lidí, avšak ti o žádné podobné studánce nevěděli. Dívali se na ní trochu jako na blázna. Já i Filip ale můžeme potvrdit, že se nám to skutečně stalo a že jsme opravdu viděli auru. A když na to občas vzpomínám, musím si přiznat, že až tak nepříjemná zkušenost to zase nebyla.
Radka P. (53), Táborsko
