Nemohla jsem se vzpamatovat ze smrti dítěte. V mých snech se propadalo do pekla. Pomohl až odborník na reinkarnace a hloubkovou regresi.
V červnu 1977 se otrávila moje šestnáctiletá dcera drogami. Když bylo po všem a já pochopila, že musím žít pro druhou dceru, začala jsem se zabývat tím, co se odehrává před životem i po něm. Od dětství jsem mívala věštecké sny. Věděla jsem vždy předem, kdo v rodině zemře. A přesně tak jsem cítila, že se moje první dítě nedožije dospělosti. Od první chvíle, kdy jsem ji uviděla po porodu, mě zachvátil strašlivý strach, kterého jsem se už nezbavila. Hlavní potíž spočívala v tom, že moje dcera umřít chtěla. Už jako malá skládala básničky o smrti a na svůj skon se připravovala. Žádná máma si ale něco takového nechce připustit, pořád jsem doufala, že jde o nějaký omyl. Bohužel to byla strašlivá skutečnost.
Křičela v plamenech
Hned po pohřbu jsem měla děsivý sen. Viděla jsem tu svou holku v plamenech propadat se do země. V uších mi dosud zní její zoufalý křik, který mě probudil navzdory tomu, že jsem si vzala prášky na spaní. V tu chvíli jsem věděla, že má moje nebohé dítě na svědomí něco strašlivého, za co pyká, něco, proč musela tak brzo odejít. A že ta věc přišla z některého z jejích minulých životů. Začala jsem pátrat po její minulosti. Začala jsem hledat odborníka, který by mi ukázal důvod a já nabyla aspoň trochu klidu ve své duši, kterého sice už nikdy nenabudu, ale bude to pro mě snesitelnější. Tak jsem se dostala až k panu Josefovi, který se zabývá minulými životy. Díky regresím, které jsem podstoupila, se mi poodhrnula opona strašlivého dramatu.
Každý se jí bál
Až do 13. století byly životy mé dcerky nezávadné, měly však společný fakt - vždy zemřela jako dítě. Ve 13. století se ale stala mou macechou. Její rodiče vlastnili hrad kdesi v Irsku a celá rodina se zabývala magií. Nevím, s jakou magií začínali, ale když jí provozovala moje macecha, šlo o magii černou, a to včetně krve zvířat a lidí. Jmenovala Elvíra a byla velmi krásná, ale zvrhlá. Můj otec sice věděl, co se na hradě páchá, ale tolik ji miloval, že předstíral nevědomost. Já jsem se macechy bála a šla ji raději z cesty. Služebnictvo na hradě se střídalo a pokud přijali panskou služebnou, většinou se ztratila beze stopy. Sloužící často opouštěli službu s tím, že na hradě straší, což byla pravda. Nenasytnost Elvíry po krvi rostla a z okolních vesnic se začalo ztrácet stále více dívek, chlapců a dokonce i dětí, až vesničané přemohli strach a přepadli hrad.
Stále přichází
Elvíru s pomocníky upálili a hrad pobořili. Otec nepřežil ztrátu milované manželky a skončil svůj život skokem z věže. Já utekla do kláštera, kde jsem po dvou letech zemřela. Jiné děti nebyly, a tak se uzavřela éra jednoho neslavného hradu. I když se to může zdát přehnané nebo fantazie, duch mé nebohé dcery mě navštěvuje dosud a prosí, abych důrazně varovala před černou magií. Nevím, jak dlouho bude trvat očista jejího ducha, ale každý den prosím Boha pro ni o odpuštění.
Jana (46), Olomouc .
