Byla to naše první manželská dovolená. Vyrazili jsme do skal a těšili se na romantiku v přírodě. Zabloudili jsme až do míst, kde lišky dávají dobrou noc.
Když jsme se brali, byli jsme ještě studenti. Spali jsme na matraci na zemi, pili z jednoho hrnku a toalety měly na pavlači. Ovšem naše láska, jak jsme v té době věřili, byla nesmrtelná. Milovali jsme se tolik, že se nedalo čekat, až dostudujeme. Brát jsme se nemuseli, ale chtěli. Svatba byla krásná, naši dobří rodiče společnými silami udělali všechno, co bylo v jejich silách. Byli jsme z chudých poměrů. Svatební cestu jsme vymysleli do pískovcových skal na severu Čech. Ke štěstí nám stačila jen velká krosna na zádech, pohodlné boty a stan, ve kterém přespíme. Těšili jsme se, jak si naše líbánky užijeme.
Užívali jsme si to
Nebe bylo bez mráčku, šlapali jsme podél potůčku skalami, v rukou mapa a buzola. Tohle jsem nikdy nezvládala, ale Tonda byl v orientaci machr. S naprostou důvěrou jsem kráčela v jeho šlépějích. Když jsme se v pozdních odpoledních hodinách vynořili u stavení, které náleželo německé vesnici, bylo nám jasné, že jsme zabloudili. I když jsme svižným krokem vykročili zpět, noc náš zaskočila uprostřed skal. Nebylo, kde postavit stan. Oddychli jsme si, když jsme spatřili světýlko. V naději jsme zabouchali na dveře. Otevřít přišel zarostlý muž. Trochu nás svým zjevem vyděsil. Tonda mu začala vysvětlovat, že jsme zabloudili. Chlapík se otočil do domu a zachroptěl: „ Gertrud!“ Na chodbě se objevila ženština ještě děsivější než típek ve dveřích. Chytla mě za ruce a táhla dovnitř. Uvařili nám grog a nechali na zahradě postavit stan. Poděkovali jsme a zalezli do spacáku. Z polospánku mě probudily divné zvuky. Kolem stanu kdosi chodil.
V zajetí představ
S manželem jsme naslouchali každému zvuku. Naše fantazie pracovala. Z hloubi mozku se začaly vynořovat ty nejhrůznější filmy, jaké jsme viděli, a kraloval jim blázen u studny z Majora Zemana. Naprosto zřetelně jsme slyšeli, jak ta osoba pobíhá kolem nás a dokonce mlaská. Divočáci to být nemohli, kolem domu stál plot. Noc, samota a neznámí lidé, kteří vypadali zběsile, nás psychicky ničily. Tonda se ale nakonec pochlapil. Uchopil baterku, nůž a vyrazil ze stanu! „To není možný!“ vykřikl překvapením. „Tomu bys nevěřila!“ Do stanu se vsunula manželova ruka s docela malým roztomilým ježečkem. Se svou rodinkou hledal na zahradě něco k snědku. Kdybych to nezažila na vlastní kůži, nikdy bych nevěřila, že tak malí a milí tvorečkové dokážou dupat jako dospělý chlap a tak neuvěřitelně hlasitě funět a mlaskat.
Líba (41), Česká Lípa .
