Cestování po světě s sebou může přinést i zcela nečekané a nadpřirozené zážitky!
Poté, co děti vyrostly a osamostatnily se, pustili jsme se s Bořkem, mým manželem, do cestování. Táhlo nás to většinou někam na jih, do teplých krajů. Před třemi lety jsme se ale rozhodli, že v létě zamíříme opačným směrem, někam do Skandinávie. Lákalo nás hlavně Norsko.
Déšť jsme nečekali
Kromě krajiny a milých lidí nás na Norsku přitahovalo i to, že má spoustu turistických chatek, kde se dá ve volné přírodě přespat a kde jsou pro poutníky připravené zásoby jídla. Vydali jsme se na pěší túru a jednu z takových chatek jsme měli rezervovanou. Protože jsme oba i ve středním věku sportovně založení a fyzicky aktivní, nedělal nám pohyb v norské přírodě žádné problémy. Na jednu věc jsme ale přece jen nebyli připravení: na náhlou nepřízeň počasí. Když jsme se uprostřed srpnového odpoledne ocitli v divoké přírodě pod silně zataženou, skoro černou oblohou a k našemu cíli jsme to měli ještě dost daleko, zmocnila se nás nejistota. Vypadalo to, že nejspíš pořádně promokneme. A pokud by se k bouřce přidal i silný vítr, mohla být chůze po travnatých kopcích i nebezpečná - i proto, že do nás mohl uhodit blesk. Zrychlili jsme tedy tempo, abychom se do chatky dostali co nejdříve, jenže přicházející bouřka byla rychlejší. Pomalu začalo pršet. Déšť byl stále hustší a za chvíli skoro nebylo vidět na krok. Já i Bořek jsme mlčeli a hrdinně pokračovali v cestě, když v tom mě manžel zatahal za rukáv a ukázal směrem doprava. Podívala jsem se tam a spatřila jakýsi opuštěný kamenný domek s prázdnými okny. V danou chvíli to ale bylo nejlepší útočiště!
Museli jsme tam přespat
V domku byla tma, protože okny pronikalo z bouřlivého temného odpoledne jen málo světla. Bylo tam ale také relativně sucho. Pochopili jsme, že dům nikdo už dlouho neobýval. Kdo ví, třeba před lety patřil nějakému pasákovi ovcí, těžko tu asi žila nějaká rodina. Zatímco jsme se snažili s Bořkem převléknout do něčeho suchého, venku to vypadalo, že jen tak pršet nepřestane. Předpověď počasí přitom nic podobného neukazovala a tím víc jsme byli zklamaní a zaskočení. Jak se den chýlil ke konci, začínalo být jasné, že do rezervované chatky se už nedostaneme a budeme muset přespat tady. Pokusili jsme se to brát jako nečekané dobrodružství, na které si jednou v pohodlí zavzpomínáme. Konec konců, zážitky byly přece tím, kvůli čemu jsme se do cestování pustili. Měli jsme s sebou v batozích nějaké jídlo i pití, takže nehrozilo, že bychom trpěli hladem a žízní. Vlastně to vypadalo jako velká romantika. A taky trochu strašidelně.
Dívaly se na nás hrůzné oči!
Bylo nám s Bořkem trochu chladno, takže jsme se k sobě tiskli a snažili se ukrátit si čas povídáním a vzpomínkami. V tom se zvenku ozval ještě jiný zvuk než jen bušení dešťových kapek do střechy. Znělo to jako hrozivé vrčení nějakého zvířete. Spolu s tím bylo slyšet pravidelné dunění, jako kdyby někdo kráčel kolem domu, v němž jsme našli úkryt. Bořek mi nejprve pošeptal, že je to možná medvěd, ale ten hluk byl daleko silnější, než by udělal sebevětší huňáč. Ta nejhorší chvíle ovšem teprve měla přijít. Náhle se venku za oknem objevily dvě hrůzné zářící oči a obrovská tvář pokrytá srstí. Bylo to, jako by se na nás odtamtud dovnitř díval nějaký zlý pohádkový obr. Měla jsem co dělat, abych nekřičela hrůzou. Na manželovi jsem viděla, že je také vyděšený. V opuštěném domě jsme strávili celou noc. Pršet sice přestalo, ale ten obr o sobě venku pořád dával znát. Teprve ráno s východem slunce se vše uklidnilo. Odvážili jsme se vyjít ven a tam jsme spatřili obrovské stopy chodidel. Zbytek našeho cestování už proběhl bez problémů, ale s Bořkem jsme se shodli, že jsme měli obrovské štěstí. V onu děsivou noc nás totiž zcela určitě ohrožoval troll, bájná bytost z dávných skandinávských legend!
Jarka K., (52), Pardubice
