Můj kousek štěstí

V životě mě stíhá jedna rána za druhou

Když jsem si myslela, že jsem z nejhoršího venku, přišel další úder.

Jsou lidé, kterým se ve všem daří. A pak jsou tu takoví jako já, kterým osud dává jednu ránu za druhou.


Mé dětství nebylo úplně idylické, ale tehdy jsem to ještě tak moc nevnímala. Já se narodila po pěti letech a zřejmě jsem byla pro otce zklamáním. Nějakou dobu jsme žili ještě normálně, ale pak otec začal pít a manželství mých rodičů se rozpadlo. U soudu kvůli výživnému otec prohlásil, že alimenty platit bude, ale že nás nechce nikdy vidět.


Krátce nato se odstěhoval a od té doby jsem ho neviděla. Tenkrát jsem to ještě nechápala, ale maminka se o nás starala v rámci svých možností báječně, a tak jsem si nakonec zvykla. Když jsem se po pár letech dozvěděla, že otec zemřel, necítila jsem vlastně nic. Nebyl součástí našeho života, nestaral se o nás, alkohol mu byl přednější.

Nový dočasný domov


Za nějakou dobu po rozvodu rodičů jsme se odstěhovali k maminčinu novému příteli. To bylo asi nejhezčí období mého života. Bydleli jsme na vesnici v domku u jeho rodičů. Dalo by se říct, že nám tam nic nechybělo. Měli tam králíky, slepice, psy, kočky, dokonce prasátko. Matčin přítel byl vdovec a měl syna, takže jsme s Jirkou získali nevlastního bratra a skvělé prarodiče. Hodně jsme se tam jako děti vyřádili, vlastně nám nic nechybělo. Jenže můj nevlastní dědeček mě měl radši víc, než bylo přípustné…


Dlouho jsem tomu nerozuměla, takže dlouhá léta jsem si myslela, že je to normální, že „to“ asi dědečkové dělávají. Jenže když na mě přicházela puberta, pochopila jsem, že je něco špatně, a svěřila se mamince. Ta na dědu okamžitě uhodila, on samozřejmě vše popřel. Byla z toho hrozná hádka a nakonec nás děda osočil, že já jsem coura a moje matka taky, a vyhodil nás z domu.


Matčin přítel nijak nezasáhl, a tak jsme se museli odstěhovat. Nesli jsme to všichni hodně špatně. Jediné štěstí bylo, že mamka sehnala novou práci s ubytováním. Bylo to tam malé, žádná zvířátka, smutné. Ale nakonec jsme si stejně museli zvyknout. Jirka se vyučil a sehnal si práci, já začala studovat ekonomku a doufala, že až začnu pracovat i já, povede se nám lépe.


Nešťastné známosti


V sedmnácti letech jsem si našla přítele. Byla to láska jako trám, alespoň z mé strany. Mamka ho ale nesnášela a já nechápala proč. Pořád jsem se s ní kvůli tomu hádala, uvažovala jsem i o tom, že odejdu z domova. Ale k tomu jsem odvahu nenašla a po neustálých hádkách a nátlaku doma jsem už byla tak otrávená, že jsem mu řekla, že se s ním raději rozejdu. Kupodivu to přijal celkem klidně a chtěl po mně jen jedno: abych s ním zašla na poslední večeři. Souhlasila jsem, připadalo mi to romantické, ale to byla velká chyba. Místo do restaurace mě odvezl za město a v lesíku mě znásilnil.


Pak mě tam nechal a ujel… To byla pro mě krutá rána. Nikomu jsem to neřekla, ale začalo mi být všechno jedno. Začala jsem chodit za školu, kouřit marihuanu a lhát jediné osobě. Nakonec mě vyhodili ze školy těsně před maturitou. Tehdy jsem potkala v naší partě jednoho kluka, se kterým jsem začala víceméně chodit a odstěhovala jsme se k němu. Byla jsem už plnoletá a myslela si, že si konečně můžu dělat, co chci. Jenže realita byla jiná. Po nějaké době jsme už nemohli žít spolu, ale ani bez sebe.


Věčné hádky, výhrůžky, bití, sledování… Z přítele se vyklubal paranoidní žárlivec. Po téměř dvouletém vztahu jsem byla naprosto psychicky zdeptaná a skončila na psychiatrickém oddělení. To mi ale pomohlo. Dala jsem se tam nějak dohromady a smířila se s maminkou. Všechny mé věci zůstaly u bývalého přítele, ale já už s ním nechtěla mít nic společného. Po léčení jsem se vrátila domů, našla si práci a chvíli se zdálo, že se vše konečně obrací k lepšímu.


Vše se zamotalo


Pak jsem se znovu zamilovala. Michal byl úžasný člověk, skvělý chlap, jen o dvacet let starší než já. Zpočátku jsem k němu obdivně vzhlížela. Svěřila jsem se mu se vším, co se mi stalo, a jemu to nevadilo. Začali jsme spolu žít. Jenže po dvou letech soužití jsem začala mít pocit, že mi něco chybí, že se starším partnerem o něco přicházím. Do toho jsem poznala Karla. Odešla jsem od Michala a nastěhovala se s Karlem do pronajatého domku. Dokonce jsem si půjčila peníze od kamarádky, abych měla na zaplacení realitky a vratnou kauci. Jenže už po měsíci bydlení s novým přítelem jsem si uvědomila, že to není ono, a začalo se mi stýskat po Michalovi.


Začala jsem toho neuváženého vzplanutí litovat. Jenže jsem se bála vrátit, ani jsem nevěděla, jestli o mě bude mít Michal ještě vůbec zájem, a na krku jsem měla velký dluh. Naštěstí jsme s Robertem našli k sobě cestu zpátky. A je to to nejlepší, co jsem mohla kdy udělat. Je mi s ním dobře a já se snažím, aby bylo dobře i jemu se mnou. Stále ale musím splácet svůj dluh. S kamarádkou jsem se dohodla na rozumných splátkách, ale i tak je to pro mě složité.


Robert mi s tím nepomáhá, protože jsem mu neřekla, že dlužím a ani bych to po něm nemohla chtít. Naštěstí ode mne nechce žádné peníze za to, že s ním žiju, takže doufám, že se mi nějak podaří svůj dluh splatit. Nakonec jsem asi měla štěstí, že to takhle dopadlo. I když moje situace není zrovna růžová. Poslední dobou mi začal psát Karel, ať se k němu vrátím, že mě miluje a lituje, jak to dopadlo. Ale jsou to jen řeči, kterými se mě jen snaží srazit na kolena. Už si nechci dovolit žádný další přešlap. Navenek se sice tvářím, jako že je všechno v pořádku, ale uvnitř jsem úplně roztrhaná. Jen doufám, že to Michal nepozná. Trochu mě děsí právě ten náš věkový rozdíl. Vždyť on tady nebude věčně, a ani já už nejsem zrovna mladice – co když zůstanu sama a zase někomu naletím? Další průšvih bych už asi neustála.


Radka (45), severní Morava

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden