Václav Lohniský – Čtyři infarkty a smrt na lyžích

Šplhoun Hujer z komedie Marečku, podejte mi pero!. Docent Chocholoušek z Jáchyme, hoď ho do stroje!. Anebo Smrťák z Dařbujána a Pandrholy.

Velký herec malých rolí. Možná snil o nějaké té hlavní, ale do paměti národa se nesmazatelně vepsal i tak. „Pane učiteli, už je čas,“ snaživě a s poklepáváním na náramkové hodinky vyzýval ve filmu Marečku, podejte mi pero! profesora matematiky, aby si uvědomil, že přestávka pomalu končí a bude zvonit.

Také vás může zajímat ...

S podobnou grácií nabízel vyučujícím „švestičky z naší zahrádky“ v papírovém pytlíku. Obě kouzelné hlášky i mnoho dalších zlidověly, což je pro zmíněný film to největší vyznamenání. Letos 5. listopadu uplynulo od narození Václava Lohniského v Holicích u Pardubic sto let.

Po maturitě na gymnáziu v Úpici se rozhodl pro studium bohosloveckého semináře, po dvou letech ho ale vyhodili, na kněze byl příliš kritický.

Dal se tedy ke komediantům.

Na Státní konzervatoři v Praze vystudoval herectví a režii, poté působil v menších pražských divadlech. Později režijní i herecký talent rozvinul v ostravském a plzeňském divadle, kde režíroval i opery. V letech 1958 až 1965 byl uměleckým ředitelem Divadla S. K.

Neumanna v Praze.Vyzáblý, s pronikavým pohledem a úlisným úsměvem, jako stvořený pro role slabochů, patolízalů a šplhounů.

Ve filmu a televizi ztvárnil víc než sto dvacet postav, zanechal výraznou stopu ve snímcích Kladivo na čarodějnice, Vyšší princip, Všichni dobří rodáci, Lásky mezi kapkami deště či Holka na zabití. Oženil se s herečkou Zorou Jirákovou (†84), v roce 1946 se jim narodila dcera Michaela Lohniská (74). Manželé se rozvedli, když jí bylo šest.

Vztah jejích rodičů se rozpadl, když Lohniskému přebral ženu kolega Josef Větrovec (†79), v té době rovněž ženatý. Michaela jako by neměla o herectví zájem, vystudovala sklářskou školu v Železném Brodě se zaměřením na bižuterii.

Svému osudu neunikla, v roce 1963 si ji režisér Oldřich Daněk (†73) vyhlédl pro hlavní roli v historickém dramatu Spanilá jízda a tím obrátil její život vzhůru nohama.

Krátce nato si doplnila vzdělání na DAMU a s nadšením zakotvila, stejně jako táta, na divadelních prknech. „Byl takový hostující,“ vzpomíná dcera na otce, kterého po rozvodu rodičů vídala méně, než by si přála. „Když přijel, tak to bylo úžasné. Ještě v tom útlém dětství, když jsme všichni žili v Plzni, jsme se vídali často. Ale pak se táta odstěhoval do Prahy, a už to tolik nešlo.

Nehledě na to, že jezdil i ven, režíroval například v Bruselu.

To mi pak posílal krásné barevné pohlednice.“

Přijeď pro mě…

Jako malá psávala Michaela tátovi dopisy, ať si pro ni přijede, v pubertě doma vyhrožovala, že se k němu odstěhuje. Herec se pak podruhé oženil. „Jeho žena by mě ve své domácnosti nevydýchala, takže z těch plánů rychle sešlo,“ směje se Michaela. „Většina herců dostane za život jednu roli, kterou si s ním lidi spojují, táta měl hned tři.

To znamená, že každou z nich ztvárnil takovým způsobem, že byly nezapomenutelné.

Byl prostě dobrej,“ netají se pýchou na zesnulého otce. Konstatuje, že táta, jako ostatně mnozí muži jeho generace, nedával najevo city, neobjímal, ale míval prý takové veselé oči. Vůbec působil vesele, miloval hudbu, a když někde začalo hrát piano, celý se rozzářil. „Táta byl vlastně dost uzavřený člověk,“ konstatuje dcera. „Se svými smutky a traumaty se vypořádával sám v sobě.

Ale hlavně byl neskutečně zaujatý svou prací.“ Po slavném tatínkovi dceři zbyla jediná památka: zápisník s obrázky, uložený v kovovém pouzdru od cigaret, které nosil neustále u sebe.

Infarkt na lyžích

Důvodem předčasné smrti talentovaného herce byl čtvrtý infarkt. Naposledy se před kameru postavil 18. února 1980. Měl točit záběr, kdy z vrcholku kopce sjede na lyžích do údolí. Natáčel se zimní film pro děti Krakonoš a lyžníci.

„Před natáčením se u nás stavil, kreslil obrázek dceři, povídal si s námi a se svým sarkastickým humorem říkal, že bude konečně dělat něco, co doopravdy umí, a to je lyžování.

Odjel a druhý den umřel,“ říká Michaela Lohniská. „Šli jsme spolu na vrchol, on si nesl lyže a já se snažil zprovoznit nefunkční vysílačku. Ještě jsem mu říkal, ať na mě počká, že mu lyže vezmu,“ vzpomíná Zdeněk Troška (67), tehdejší asistent režie. Najednou si všiml, že si herec lehl do sněhu. Zažertoval, že to není vhodné místo pro odpočinek, pak šly žerty stranou.

Přivolaná sanitka přijela zbytečně.

Všechny Troškovy filmy se proto odehrávají v létě, Krakonoše a lyžníky považuje za prokletý snímek.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

reklama