Dávná historie měla pro mě svoji tajemnou ozvěnu v daleké cizině.
Před dvěma roky jsme byli na dovolené v jedné středomořské zemi. Protože nerada trávím celé dny jenom na pláži, toulala jsem se i po okolí. Manžela jsem k tomu přesvědčila jenom několikrát, ale nijak jsem ho nenutila. Ten den, kdy se mi stala ona podivná věc, jsem se vydala na procházku sama.
Byly tam jenom hlasy
Obloha se zrovna trochu zatáhla, což mi vyhovovalo, protože na chůzi nebylo takové horko. Vydala jsem se proto směrem, kterým jsem zatím nešla. Kráčelo se mi dobře a dostala jsem se poměrně daleko od městečka, kde jsme měli ubytování. Kolem silnice byl jen listnatý háj. Zlákala mě jedna pěšina, která mířila přímo doprostřed toho háje. Po chvilce mě zavedla k nějaké staré, napůl zbourané budově. Přemýšlela jsem, k čemu asi mohla sloužit, ale trosky nedávaly žádnou nápovědu. Místo bylo tiché, skoro až zlověstně. Necítila jsem se tam moc příjemně. Chvíli jsem tam zamyšleně postála a chtěla jsem se pomalu otočit a vracet se zpátky. V tom jsem zaslechla slabý dětský hlas. Už to samo o sobě mě šokovalo, ale ještě větší překvapení jsem pocítila, když jsem si uvědomila, že ten hlásek mluví česky! Marně jsem se ale rozhlížela kolem. Propátrala jsem celou rozbořenou budovu i její nejbližší okolí, ale nikoho jsem nenašla. Přesvědčovala jsem sama sebe, že se mi to asi zdálo. Pak se ozval hlas znovu – a nebyl sám!
Mluvily ke mně nejméně tři děti!
Pláč a prosby Snažila jsem se porozumět tomu, co hlasy říkaly. Za chvíli se mi to podařilo. Děti, které jsme neviděla, jedno přes druhé vyprávěly, že mají strach a že by chtěly tatínka a maminku. Nevěděla jsem, kam a na koho se obracím, ale nahlas jsem se zeptala, kde se tam vzaly. Odpovědí mi ale byly jen další plačtivé prosby. Byla jsem tou tajemnou situací natolik fascinovaná, že jsem se nedokázala sebrat a odejít. Dětských hlasů mezitím přibývalo. Pomalu jsem chápala, že se jedná o nějaký nadpřirozený jev. Cítila jsem strašnou lítost, že jim nemůžu nějak pomoci, ale chápala jsem, že se jim něco přihodilo už v dávné minulosti a je to spojené s tou rozbořenou budovou. Postupně hlasy ustávaly a nakonec se znovu rozhostilo ticho. Ještě chvíli jsem tam zůstala stát. Potom jsem se vydala zpátky do městečka. Kráčela jsem jako ve snu, skoro vůbec jsem nevnímala okolí – ještě že po té silnici, kudy jsem šla, nejezdila skoro žádná auta.
Poslední rozloučení
S důvěrou jsem se s tím zážitkem svěřila manželovi. Věděla jsem, že se mi nevysměje a nebude mě podezřívat, že si jen vymýšlím. Vzbudilo to u něho větší zájem, než jsem čekala. Chtěl, abychom se tam spolu druhý den vrátili. Souhlasila jsem, ale nazítří, když jsem se s manželem do té rozbořené budově vrátila, se už nic nestalo. Večer jsme se pak dali v taverně do řeči s místními lidmi. To, co jsem si myslela, se začalo potvrzovat. Na onom místě kdysi stál dětský sirotčinec, už dávno, před několika desetiletími. Odehrávaly se tam prý divné věci a některé děti tam i nepřirozeným způsobem přišly o život. Nebyla jsem první a asi ani poslední, kdo tam zaslechl hlasy mrtvých dětských duší. Ve třech zbývajících dnech našeho pobytu jsem musela pořád na ty dávné osudy a tragédie myslet. Zastavili jsme se u zbořené budovy ještě při našem odjezdu. V jeden okamžik se mi ještě zdálo, že jsem zaslechla dětské vzlyknutí. Podívala jsem se na manžela a viděla, že on to uslyšel také. Pak už bylo opět ticho. Občas se s mým mužem k našemu pobytu vracíme ve vzpomínkách. Zajímalo by mě, jestli některá z čtenářek vašeho časopisu náhodou něco podobného u Středozemního moře také neprožila.
Magda K., (51), Lovosice
