Můj kousek štěstí

Vnučka dostala kouzelného králíčka

Nikdy bych nevěřila, jaké schopnosti to zvíře má. Byl to naprosto výjimečný a jasnozřivostí nadaný tvor. Začali jsme věřit, že musel být kdysi člověkem.

Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstala na vesnici, jsem si dlouho uchovávala selský přístup ke zvířatům. Nikdy jsem je nepovyšovala na úroveň člověka. Když jsem se dozvěděla, že jedna z našich léčitelek, kterou nebudu jmenovat, vlastní bílého králíka, který je inkarnací Amadea Mozarta, nemohla jsem si odpustit ironickou poznámku na účet génia vtěleného do králičí kožky.
Králík to byl mazaný. Producíroval se sebevědomě po klavíru a trousil bobky. Občas mu dala panička na dlouhé uši sluchátka a pouštěla koncerty. Králík ochotně držel. Nasadil meditační výraz a nosem pohyboval do rytmu. Vyplatilo se, dostal mrkev.

Dárky se neodmítají?

Osud tomu chtěl, abych se s touto svéráznou dámou setkala znovu. Pečlivě jsem se připravila na Mistra Amadea a radovala se, že léčitelku zase „dostanu“. Nebyla jsem ale sama, kdo se tentokrát těšil. Paní přišla na schůzku s dárkem pro mou vnučku. Mánes, jak nám králíka představila, to v naší domácnosti hravě skoulel nejprve s kocourem, pak s dětmi, s jejich otcem a nakonec i se mnou. Došlo to tak daleko, že si vybojoval výsadní poležení na mém klíně ve chvílích, kdy jsem seděla. Rychle pochopil vztahy ve smečce, zvané rodina. Náš Mánes měl okamžitě jasno, kdo má poslední slovo. A tak se stal mým věrným nohsledem.

Byl taky inkarnovaný?

Každý den jsem se probouzela ve dvě ráno. Kocour si v noci otevřel dveře a ulehl mi u hlavy. A na nohou? Tam bylo místo pro králíka. Překousal provázek, otevřel klec, přihopsal k posteli, vyskočil, uložil se a spokojeně usnul. Byl to on, kdo mě v noci probudil. Strašně totiž chrápal. Až díky soužití s tímto králíkem jsem pochopila, jak chytrá zvířata to jsou. Mánes se naučil chodit na kocourův záchod a jedl jeho granule… Jako dítě z vesnice jsem králíky znala pouze z kotce. Už ve dvanácti letech jsem je bravurně vykuchala a dokázala jim stáhnout kůži tak, aby se dala vypnout. Dnes bych tohle díky našemu Mánesovi už udělat nedokázala…

Tvořil abstraktní obrázky

Vnučka šla ve svém výcviku daleko. Rozmístila po podlaze velké bílé čtvrtky a cvičila Mánese tak dlouho, až si běžel sám a s nadšením pro pastelku, chopil ji obratně do zubů a chvíli jezdil po papíře. Když konečně konec tužky ukousl, běžel si pro další. Preferoval zelenou a hnědou, fialovou nesnášel. Poskakoval po svém díle a vytvářel tak skutečně pozoruhodné obrazce. Synovi to nedalo, nechal ty nejpovedenější výtvory zapaspartoval a rozvěsili jsme je u známé v kavárně.
Jaký umělec je tvořil, jsme samozřejmě nikomu neříkali. Byli jsme zvědaví na odezvu. A ta byla pozitivní. Náš Mánes dva své výtvory dokonce prodal. Byl to skutečně neobyčejný králík, za svůj život se toho naučil ještě mnoho, a dožil se požehnaného králičího věku. Dnes už mezi námi není, s láskou na něj ale vzpomínáme. S odstupem času si vnučka pořídila králíků několik, žádný se ale tomu našemu umělci nevyrovnal.

Karla (51), Jihlava.

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden