Můj čas na kafíčko

Vnučka přišla na svět přesně v den smrti mého muže!

S diagnózou se manžel smířil, ale chtěl bojovat. Měl na to ale málo času.

Život někdy přináší takové opravdu osudové náhody. Mně potkaly bolest i štěstí během pár hodin.

O tom, že je můj manžel Aleš vážně nemocný, jsem se dozvěděla nepřímo. Později mi vysvětlil, že mě nechtěl zneklidňovat a působit mi stres.

Sama jsem si před časem prošla velkými zdravotními problémy, kdy jsem bojovala s rakovinou prsu. Tu se naštěstí podařilo včas podchytit, takže se vše obešlo bez následků a zákeřnou nemoc jsem úspěšně porazila.

Odmítal lítost

Aleš se nejprve svěřil našemu synovi Romanovi. Nějaký čas oba tajili pravdu. Manželovi totiž při lékařské prohlídce objevili nádor na slinivce. Jeho první reakcí byl šok, tím spíš, když si uvědomil, že ze všech druhů rakoviny je právě tento nejzrádnější a nedá se porazit.

Aleš ale zpočátku neměl výrazné bolesti a patrně by zprávu o tom odkládal, dokud by to bylo možné. Romanovi se ale nelíbilo, že nic nevím a tak to byl nakonec právě on, od koho jsem se hrozivou pravdu dozvěděla. T

éhož večera jsem pak manželovi řekla, že všechno vím. Nevěděla jsem, jak se mám chovat. Trochu jsem se na něho zlobila, současně jsem ale prožívala šok a velkou bolest.

Aleš mi řekl, že se s diagnózou smířil a dokud to půjde, bude bojovat. Nechtěl, abych ho litovala. Náš život se od toho dne změnil. Všechno jsem podřídila Alešovi, chtěla jsem s ním být každou volnou chvilku.

Začali jsme organizovat věci, které jsme měli v plánu a stále je odkládali – různé výlety nebo návštěvy známých. Přesto jsem žila s pocitem, jako bych nad hlavou měla těžký černý mrak.

Potom jednoho dne přece jen na chvilku vykouklo zpoza mraků slunce. Syn, který byl už tři roky ženatý, mi oznámil, že se ženou čekají miminko.

Nakonec musel do nemocnice

Manžel docházel na chemoterapii a radioterapii, i když byl smířený s tím, že možnost vyléčení je velmi malá. Začal trpět bolestmi a další vyšetření zjistila, že nádor mu už metastázoval do jiných částí těla.

Snažila jsem se předem připravit na to, co přijde, jenže to se nedá. Zvládala jsem všechno hlavně silou vůle. Věděla jsem, že z nás dvou musím být já tou statečnější. Aleš se začal měnit.

Z dříve odhodlaného bojovníka se stával utrápený, zamračený muž, který se uzavíral do sebe. Nikdo mu to nemohl vyčítat. Nesnažili jsme se ho nijak utěšovat nebo mu říkat, že „to zase bude dobré“.

Chápali jsme, že by takové řeči nesnášel. Já, syn i snacha jsme se dívali na všechno realisticky. Aleš samozřejmě přestal chodit do práce. Mohla jsem pracovat z domova, takže jsem s manželem trávila maximum času.

Bylo ale jen otázkou času, kdy péči o něho bude muset převzít nemocnice. Navštěvovali jsme ho tam pak každý den. Jeho bolesti byly čím dál větší a skoro s námi už nekomunikoval. Většinu času byl pod vlivem utišujících prostředků.

Bylo to jen několik hodin

Těch jasných okamžiků, kdy se dalo s Alešem normálně mluvit, stále ubývalo. Moc jsem si přála, aby se dožil alespoň narození vnučky. Snacha věděla podle ultrazvuku, že se jí narodí holčička.

Manžel mi v jednom z mála normálních rozhovorů řekl, že by mu stačilo, kdyby se dozvěděl, že je vše v pořádku. Osud to ale bohužel navlékl jinak. Syn odvezl snachu do porodnice poté, co jí přesně v určeném termínu začaly porodní bolesti.

Než ale přišla vnučka na svět, volali mi z nemocnice, že Aleš zemřel, klidně a ve spánku. Zprávu o narození malé Simonky, pojmenované po své mamince, se už bohužel nedozvěděl.

Dodnes to cítím jako životní nespravedlnost. Snaše jsme o Alešově smrti řekli až několik dnů po porodu. Křtiny, které se pak konaly, byly decentní a spíš smutné, stále ve stínu odchodu milovaného člověka. V životě už to tak bývá, že jedni přicházejí a druzí odcházejí; málokdy ale ve stejný den.

Martina L. (56), Opava

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)
reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden