Naše dcera byla odjakživa hodně samostatná. Někdy až moc. Dělala si věci po svém a do ničeho jsme jí nesměli mluvit. Ani nás moc nepřekvapilo, když nám oznámila, že čeká dítě a bude svobodná matka.
„Na otce se mě neptejte! Žádný neexistuje a tak to zůstane!“ pravila kategoricky a my to s manželem respektovali. Vlastně nám to ani nevadilo. Byli jsme už oba čerství důchodci, protože jsme naši svéhlavičku Barunku měli hodně pozdě.
Těšili jsme se oba na vnouče a taky si dost dobře uvědomovali, že jsme naši dceru dost rozmazlili. Tak co bychom asi tam mohli čekat! Koupili jsme krásný kočárek a taky zařídili krásný dětský pokojíček.
Všechno muselo být zaručeně ekologické, bez chemikálií a umělých barviv. No, dcera prostě trochu vyšilovala, mladí už jsou asi takoví. Když se malá Laura narodila, neznala naše radost mezí. Tak krásnou holčičku svět neviděl! Samozřejmě, že tohle říkají všichni čerství prarodiče, ale zřejmě, soudě podle nás, to všichni myslí smrtelně vážně.
Byla stále nemocná
Laura byla to nejhodnější miminko pod sluncem. Spinkala, papala a stále se usmívala. Jen byla taková bleďounká, jakoby neduživá. Potom začala marodit. Měla stále dokola horečky a antibiotika jedla dvakrát do měsíce.
Někdy i častěji. Byla to hrůza! Dcera byla na pohotovosti už jako doma. Vyzkoušeli jsme všechno, ale nic nepomáhalo. Bylinky, vitamíny, léčitel. Laurinka byla čím dál skleslejší. O nějakém nástupu do školky nemohla být řeč.
Dcera ale byla stále sama a do práce jít musela. Rozhodli jsme se, že budeme Laurinku hlídat my. Byly jí tři roky, když jí lékař diagnostikoval hodně sníženou imunitu, alergii snad na úplně všechno, poruchu krvetvorby a astma. Prostě, Laurinka byla jako stín a dcera z toho všeho zoufalství také.
Naplánovali jsme odjezd k moři
My s manželem stále přemýšleli, co bychom ještě pro ty naše dvě nešťastné holky mohli udělat. A potom nás to napadlo! Pojedeme k Severnímu moři. Tam jsme byli kdysi v Rostocku na dovolené a potkali pár s dítětem.
Bylo velmi nemocné a oni, na doporučení lékaře, s ním chodili na dlouhé procházky, aby dýchalo slaný vzduch. „Doktor nám nařídil studené mořské prostředí, žádná vedra!“ tvrdili tehdy a já si na ten rozhovor jednou v noci, když jsem nemohla spát a myšlenky se mi honily hlavou, úplně jasně vzpomněla. Hned ráno jsme naše rozhodnutí sdělili dceři. Moc se jí to nelíbilo, ale v zoufalství souhlasila.
Vnučka jen spala
„Snad jí to pomůže, hlesla sklesle, aniž by se alespoň trošičku usmála. A tak jsme koupili pořádně velký stan a vybavení, všechno zabalili a vydali se na cestu. K moři do Rostocku jsme to měli šest set kilometrů.
Laurinka ani nezlobila, jen spala. A další dny u moře také. Chodili jsme s ní na dlouhé procházky a krmili tím nejlepším, co jsme sehnali. A denně jsme jí pěkně omývali mořskou vodou. Večer jsme byli tak utahaní, že jsme měli co dělat, abychom neusnuli dřív, než ona.
Byla to pěkná práce, zabavit tak malé dítě, ale výsledek stál za to. Asi po třech týdnech se pomalu začalo všechno měnit. „Babi, mám hlad!“ zatahala mě jednou za ruku a mě to znělo jako nejkrásnější píseň. Konečně!
Uzdravení zprvu nevěřil
Od té doby se nám Laurinka měnila pomalu před očima. Tváře jí zčervenaly, vyrostla a nabrala nějaké to kilo. Také aby ne, jedla minimálně za dva. Po dvou měsících pobytu už jsme jí nemohli ani uhlídat.
Vlezla klidně i do ledové mořské vody, vůbec se nebála. Stala se z ní úplně jiná holčička. Po návratu domů ji dcera ani poznat nemohla. „Mami, co jste to s ní udělali? Je to jako zázrak!“ nevěřícně kroutila hlavou a my se s manželem pyšně dmuli.
O tom, že za celou tu dobu Laurinka neonemocněla, natož aby musela užívat nějaké léky, snad nemusím vůbec mluvit. Ani její lékař nemohl uvěřit té proměně. „Kdybych neviděl výsledky testů, neuvěřil bych,“ kroutil hlavou a slíbil, že o našem nápadu řekne i svým ostatním pacientům.
A tak jsme si vnučku vyléčili sami. Už chodí do školy a za loňský rok nezameškala ani hodinu!
Tamara H. (68), Milevsko
