Člověk by rád některé věci, které mu život přinesl, zapomněl. Když k tomu ale skutečně dojde, byl by vděčný za každou vzpomínku, ať je jakákoli.
Nade mnou stojí mladý hezký chlap, má uplakané oči a vystrašený pohled. „Ahoj, no konečně.“ Ten hlas mi zní strašně povědomě, ale vůbec nevím, kdo to je. Snažím se rozproudit svůj mozek, ale nejde to. Ale ještě horší je, že vůbec nevím, co se stalo ani jak se jmenuji. To je přece příšerné! Jsem celá zmatená a nejraději bych se zase vrátila tam, odkud jsem přišla. Tedy do milosrdné temnoty mého desetidenního kómatu.
Taková zkouška trpělivosti
Lékaři mě utěšují. Že prý mám na dočasnou ztrátu paměti tak trochu nárok. Ono se to ale snadno řekne. Ale ležet v nemocnici a nepamatovat si prakticky nic z dosud odžitých pětapadesáti let je vážně šílené. To, že mi je tolik a že se jmenuju Marcela, mi řekl ten hezký mladík. Vysvětlil mi taky, že je mým synem. V tu chvíli se mi někde hlavou mihla nejasná vzpomínka na malého chlapečka s rozbitým kolenem a provinilým úsměvem. I teď, když je už dospělý mužský, má můj syn ten provinilý úsměv, když mi vysvětluje, že jsem prodělala těžký zánět mozkových blan. Jako kdyby za to snad mohl on.
Všechno mi padalo
První dny pro probuzení jsem vůbec nebyla schopna se pohnout. Nemohla jsem ani sedět. Nedokázala jsem se ani postavit. Všechno mě hrozně bolelo. Bylo to k nevydržení. Ale můj syn a celá moje rodina, stála při mně, podporovala mě. Samozřejmě se přidali i dobří přátelé. A vůbec jim nevadilo, že jsem si na ně zpočátku nepamatovala. Nepamatovat si je strašné, ale ještě horší je rychle zapomínat. To, že se špatně pohybuju je obtěžující a náročné. Ale mnohem horší jsou moje potíže s pamětí.
Souboj s pamětí
Nejprve mi zmizel celý můj minulý život.,Pak se pomalu začaly jakoby z mlhy vynořovat jednotlivé obrazy minulosti. No jistě, ta elegantní dáma, co mi přinesla upečený dort je přece Evička, známe se už od první třídy. Pak si vzpomenete na to, jak za vámi na nějaké tancovačce přišel váš manžel. Tehdy jste se seznámili, ale kdy a kde to bylo, už nevíte. A zase si nemůžete vzpomenout, jak se manžel vlastně jmenuje. Tápete jste zoufalá, zlobíte se na sebe, propadáte beznaději a panice A tak je to pořád do kola. Už jsem probrečela řadu dní a nocí, ale jsem doma.
Moje druhá paměť
Pohybuju se pomalu. Doma skoro nic nezvládnu. Jsem nešikovná, všechno mi padá z ruky. Ještě, že mi manžel neustále hlídá a pomáhá mi. Musela jsem odejít do invalidního důchodu a nevím, zda ještě někdy dokážu dělat něco užitečného. Ztracená paměť se mi velmi pomalu vrací i když některé věci se z ní už definitivně vymazaly. Proto jsem si pořídila velký sešit a všechno podstatné z každého dne si zapisuju. To je teď moje druhá paměť.
Klára K. (54), jižní Morava
