Vycítila jsem blížící se smrt

Vždy jsem toužila po práci zdravotní sestřičky. Když jsem však během studia byla v nemocnici na praxi, zažila jsem prapodivné a znepokojující věci…

Moje maminka pracovala jako zdravotní sestřička v krajské nemocnici. Jako malá holka jsem tam za ní občas chodila a pozorovala ji při její práci. Líbila se mi její uniforma a také jsem obdivovala to, s jakou obětavostí a citlivým přístupem se stará o pacienty.

Také vás může zajímat ...

Přála jsem si být jako ona. Když jsem byla v poslední třídě na základní škole, podala jsem si přihlášku na střední zdravotnickou školu. Na zkoušky jsem se pilně připravovala a byla jsem si téměř jistá, že mě přijmou, což se i stalo.

Milá stará paní

Když jsem během studia vyfasovala svůj první případ praxe v nemocnici a poprvé se oblékla do zdravotnického stejnokroje, byla jsem štěstím bez sebe. Těšila jsem se, jak budu o pacienty pečovat a sbírat zkušenosti.

Po několika dnech jsem si oblíbila několik pacientů, se kterými jsem si moc ráda povídala. Nejvíc jsem si ale rozuměla se starou paní Ulrichovou, která mi připomínala moji babičku. Ležela na chirurgickém oddělení se třemi zlomenými žebry.

Moc se jí stýskalo po domově, a tak jsem za ní často chodila a tiše ji konejšila. „Však už brzy půjdete domů,“ povídala jsem jí. „A do té doby vás budu každý den navštěvovat.“

Úder do hlavy

Jenže hned následující den se mi stala na hřišti taková nemilá věc. S kamarády jsme hráli vybíjenou a já dostala míčem do hlavy. Na okamžik se mi zatmělo před očima, ale neomdlela jsem. Všichni se hned děsili, co se mnou je a ptali se, zda nechci odvést na vyšetření.

„Nic mi není,“ odmítla jsem. A vážně mi nic nebylo. Jen jsem měla na čele pořádnou bouli a dva dny jsem musela být v klidu. Do nemocnice jsem se dostala až další týden.

Mrazivý chlad

Opět jsem šla navštívit paní Ulrichovou. Vypadala hodně smutně, oči měla zarudlé od pláče. Vzala jsem ji za ruku a najednou jsem ucítila ohromný chlad, tak silný, až mi přeběhl mráz po zádech.

Celá jsem se zachvěla. Když jsem od ní odcházela, měla jsem podivný pocit. Řekla jsem si, že jí hned příští den donesu její oblíbenou čokoládu, jenže když jsem za ní přišla, našla jsem její postel prázdnou.

Nejprve jsem si myslela, že je na vyšetření nebo ji převezli na jiný pokoj. Od sestřičky jsem se ale dozvěděla, že paní Ulrichová v noci zemřela. Smrt milé staré dámy jsem oplakala.

Nechtěný „dar“

Pár dní nato jsem nesla čaj panu Novákovi. Když jsem mu naklepávala polštář, opět mnou projel ten prapodivný mrazivý chlad. Sevřela mě úzkost. Pan Novák vypadal vitálně, byl po operaci a za týden měl být propuštěn domů.

Následující den však nastaly nějaké komplikace a pan Novák zemřel. Posléze se podobná situace přihodila ještě několikrát. Uvědomila jsem si, že dokážu vycítit blížící se smrt a uvědomila jsem si, že to je od té doby, co jsem dostala míčem do hlavy.

Nikomu jsem se s tím nesvěřila. Po škole jsem do špitálu nenastoupila. Bála jsem se. Začala jsem pracovat v lékárně, kde dělám dodnes.

Kamila M. (50), Brno

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...