Vyděsil mě duch utopené dívky

Babička s dědou mě jako malou varovaly, abych si nechodila hrát k rybníku, že prý v něm žije příšera. Žádnou obludu jsem tam ale nepotkala. Místo ní jsem se setkala s přízrakem malé dívky.

Jako malá holka jsem často jezdila na prázdniny a víkendy k prarodičům, kteří žili v jedné menší vesnici na Třeboňsku nedaleko Vlkovického rybníku. Měli tam malý statek, na kterém chovali králíky, slepice a další hospodářská zvířata.

Také vás může zajímat ...

Toulala jsem se přírodou

Děda byl vášnivý houbař, takže mě s sebou často brával na výlety do lesa, a babička byla zase výborná kuchařka a pekařka, která mě naučila vařit klasická česká jídla a péct ty nejlepší kynuté koláče.

Nikdy jsem se u nich nenudila. V okolí bydlelo hodně dětí mého věku a i když se náhodou stalo, že třeba s rodiči odjely pryč nebo neměly čas, zabavila jsem se sama. Na louce za statkem jsem sbírala pampelišky, ze kterých jsem pletla věnečky, a také jsem se ráda potloukala kolem nedalekého rybníka.

Vyprávění o příšeře

Když to prarodiče zjistili, dostali strach, aby se mi něco nestalo, a proto mi řekli historku o vodní příšeře, která v rybníku žije a číhá na všechny, kteří by do rybníku chtěli vlézt. Jenže moje zvědavost byla silnější než strach. Jen, co mě babička s dědou pustili z dohledu, tak už jsem běžela k rybníku. Vylezla jsem na poslední schod a vyhlížela onu příšeru. Jak asi vypadá? Je zelená?

Má podobu muže nebo ženy?

Všechny tyhle otázky mi divoce vířily hlavou.

Přízrak dívky

Seděla jsem na tom schodě a čekala celé dopoledne. Těsně před obědem jsem zaslechla praskání rákosí. Ohýbalo se, jakoby se jím kdosi prodíral směrem ke mně. „Příšera!“ vykřikla jsem. Vyskočila jsem a utíkala domů, jakoby mi za patami hořelo.

Uběhla jsem asi padesát metrů a zastavila jsem se. Zvědavost mi nedala. Sebrala jsem všechnu svoji odvahu a začala se k rybníku plížit z druhé strany. Byla tam taková sráz, ze které bylo na rybník dobře vidět.

Seděla jsem za stromem a upřeně zírala do míst, kde jsem zvuk předtím slyšela. Nic zajímavé se ale nedělo. Byla jsem zklamaná. Vstala jsem a otočila se, že půjdu zpátky domů, když vtom se přede mnou zjevila dívka.

Byla jen o málo větší než já. Vznášela se nad zemí jako nafukovací balonek. V jejích očích bylo něco podivného. Dostala jsem z ní strach a rozběhla se domů.

Děsivé zjištění

Cestou jsem se po ní ještě ohlédla. Jenže, jak jsem to udělala, zakopla jsem o kořen stromu a upadla jsem. Když jsem zvedla hlavu, dívka se pohupovala ve vzduchu nade mnou. Vyskočila jsem a s hrozným křikem vyrazila k domu.

Babička slyšela můj řev a vyběhla vyděšeně ze dveří. Vlétla jsem jí rovnou do náruče. Až v kuchyni jsem jí pověděla, co se stalo. Babička mě kupodivu neokřikla, že si vymýšlím. Její tvář byla vážná. Pak se mě na tu dívku začala vyptávat.

Jak vypadala, co měla na sobě a podobně. Když jsem skončila, vzala mě za ruku a šly jsme k její sousedce. Ta mi ukázala fotku své vnučky, která se před dvěma roky v tom jezeře utopila. Byla to tatáž dívka, se kterou jsem se potkala…

Adéla S. (54), Lučany nad Nisou

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...