K pečení dortů jsem se dostala jako slepá k houslím. Nejprve jsem je dělala na rodinné oslavy, pak jsem je nosila kolegům do práce. Pokaždé sklidily náležitý úspěch.
První dort na zakázku si ode mě objednala kolegyně Radka pro svou dceru, která slavila patnácté narozeniny. Holkám moc chutnal, takže to netrvalo dlouho a objednávky se mi začaly hrnout i od ostatních matek, které je chtěly pro své děti, rodiče nebo muže.
Zapálená cukrářka
Dělala jsem všechny možné druhy, tvary a velikosti, dle přání zákazníků. Jednou to byl dort ve tvaru pohádkového krtečka, podruhé měl podobu závodního ferrari, jindy zase vypadal jako slunečnice.
Díky rozmanitým přáním zákazníků jsem zkoušela stále nové metody a zdobení, četla si návody a rady, jak se správně pracuje s marcipánem, fondánem nebo jedlou krajkou, a tím jsem se ve svém cukrářském umění zdokonalovala, až mi rodina, přátelé i kolegyně v práci začali říkat, že bych si z pečení narozeninových dortů měla udělat svůj byznys.
Zákazníků přibývalo
Nechala jsem si ten nápad projít hlavou a popravdě řečeno mě velice zaujal. Nejprve jsem si vyrobila jen nějaké letáčky, které jsem dávala do schránek nebo za stěrače aut v mém okolí a pár jsem jich také nechala v kadeřnickém salonu, kam jsem už několik let chodila, takže to majiteli nevadilo.
Uplynulo pár dní a telefony se netrhly. Za dva týdny jsem měla tolik objednávek, že jsem popravdě řečeno nevěděla, kdy a jestli vůbec stihnu dorty upéct. Nakonec jsem si kvůli tomu musela vzít i dva dny dovolenou. Ale vyplatilo se to. Noví zákazníci byli nadmíru spokojení a doporučovali mě dál.
Paní podnikatelka
Pečení dortů mě moc bavilo, ale jelikož mi dosavadní zákazníci vždy platili na ruku, začala jsem se po nějakém čase zajímat o to, jak bych si pečením dortů mohla legálně přivydělávat a třeba je i nabízet přes internet či na nějakých jarmarcích nebo farmářských trzích a podobně.
Zavolala jsem tedy na patřičný úřad, abych si domluvila osobní schůzku s potravinářským inspektorem. Měla jsem štěstí hned dvakrát.
Pohledný inspektor
Narazila jsem totiž na Milana, který mi pomohl jednak s vyplněním všech potřebných formulářů a mnoha dalšími věcmi, a zároveň to byl moc milý a šarmantní muž, do kterého jsem se už při prvním setkání zakoukala.
A já mu podle všeho byla také více než sympatická, protože mi často volal, aby mi dal různé tipy. Jednou mi dokonce řekl, že se díval po prostorech, které by byly vhodné jako zázemí pro výrobu mých dortů.
Našel několik nebytových prostor blízko mého bydliště, jejichž pronájem byl za velice slušné peníze, a pak dodal, že by mi pomohl upravit je tak, aby splňovaly všechna potřebná nařízení.
Rozjela jsem živnost
Sice jsem z toho měla trochu obavy, protože pustit se do vlastního podnikání je v dnešní době poněkud riskantní, ale na druhou stranu jsem kolem sebe měla rodinu a přátelé, kteří mi fandili a ve kterých jsem měla oporu.
Po dlouhém zvažování pro a proti, jsem se nakonec rozhodla dát v práci výpověď a obrátila jsem se na Milana s prosbou o pomoc. Byl tím potěšen a hned začal všechno zařizovat. Dřív než jsem se nadála, tak jsem měla vyřízená povolení i pronajaté vyhovující prostory.
Společné bydlení, a pak svatba
Když se ten počáteční kolotoč trochu uklidnil, upekla jsem Milanovi dort a pozvala jsem ho na večeři. Během ní jsme si konečně navzájem projevili své city. Uběhlo pár týdnů, během kterých jsme si spolu nezávazně vyšli, a pak mě Milan pozval na romantický víkend do Beskyd, kde mi řekl, že by byl rád, kdybych se k němu nastěhovala.
Souhlasila jsem. Po roce mě požádal o ruku. Moje odpověď samozřejmě zněla ano. Měla jsem jen jednu podmínku, a sice že svatební dort nám upeču já.
Eva U. (50), Brno
