Dcera je už patnáct let šťastně vdaná. S Mirkem vychovávají dvě báječné děti. Byli bychom šťastná rodina, kdybych si vztah se zetěm nepokazila na samém začátku.

Naháněla jsem hrůzu?

Zapírat a zapírat!

Dcera vyrazila ze svého pokoje do obýváku. „Tati, jak pak jste se tu oba měli? Dali jste si šlofíka?“ začala se vyptávat. „Kéž by, Vilmičko, mamka mě poslala na nákup. Pro víno a veku na chlebíčky.“ „Jo ták, tak to se budeme mít…“ Bylo mi jasné, že na řadě jsem já. Bez oklik na mě dcera vybalila: „Mami, tys byla u mě v pokoji?“ Zakroutila jsem hlavou a vykulila oči, aby se tak hloupě neptala. „Co bych tam dělala?“ - „Míra, když se teďka vrátil, měl přeházené věci v batohu.“ „To chceš jako říct, že jsem se mu v něm hrabala? No dovol! Mně je fuk, co tam má,“ dušovala jsem se a možná se i pokřižovala. „Proč mi lžeš? Proč se mi pořád vkrádáš do života?“ vyhrkla na mě dcera. „Ale Vilmo, já měla jen strach, aby ses netahala s nějakým pobudou.“ Tím jsem jen přidala polínka. Dcera se nepříčetně rozkřičela na celý dům: „Nejenže ses mi odmala hrabala ve skříních a četla mé deníky, ale teď už jsi zašla fakt daleko!“ Celá bez sebe utekla k sobě do pokojíku, sbalila se, „popadla“ Mirka a velmi silně za sebou bouchla dveřmi. Mrzelo mě, že to tak dopadlo. Časem se hrany obrousily, ale zeť Mirek už ke mně důvěru nikdy neměl. Vycházíme spolu „diplomaticky“, nehádáme se, ale ani se nevyhledáváme. Dcera i vnuci se mnou vychází normálně, přece jenom jsem jejich babička. Ale ta trapnost okamžiku ve mně a zeťovi zůstala. Přitom stačilo tak málo: potlačit tu mou strašně velkou zvědavost.

Věra (62), Jindřichův Hradec