Myslela jsem, mě můj manžel miluje, ale on měl rád jen moje vnady. Za nemalé peníze mi je nechával zvětšovat a já mu dlouho nedokázala odporovat.
Vdávala jsem se docela pozdě a můj manžel byl ještě o dobrých dvacet let starší. Vlastně už neměl do důchodu moc daleko. Nevadilo mi to. Říkala jsem si, že bude alespoň rozumný a spolehlivý. Nemýlila jsem se, ale s jednou jeho zvláštností jsem nepočítala.
Koho by napadlo, že tak starý chlap bude mít úchylku na velká ňadra? Já docela velká měla, ale jemu to nestačilo. „Vlastičko, co kdyby sis ty svoje kůzlata nechala trochu zvětšit? Tak třeba o dvě čísla…“ žadonil, a já mu nedokázala říct ne.
Děti jsem mít nemohla a tak jsem se cítila tak nějak provinile. Jako že mu neporodím dědice. Snažila jsme se mu ve všem vyhovět a hýčkala ho, jak to jen šlo. On moc dobře vydělával a chtěl mít reprezentativní ženu. Musela jsem na sobě makat.
Z obřích vnad jsem byla zoufalá
Večer jsem nikdy nic nejedla, denně běhala a každý rok na jaře kupovala komplet celý nový šatník. Manžel byl spokojený, zahrnoval mě šperky, parfémy a drahou kosmetikou.
Všechno podle jeho vkusu, já do ničeho nesměla mluvit. Ani do těch silikonů, které mi vybral podle svého gusta. S panem primářem se bavil, jako bych tam vůbec nebyla. Jako bych byla nějaké zboží. Po narkóze jsem zjistila, že má hrudník, jako by mi voperovali dva fotbalové míče.
Úplně jsem se zhroutila, Trvalo snad rok, než jsem si na to zvykla. Zkuste se třeba najíst, když si přes prsa nevidíte do talíře. Ta moje kůzlata mi pořád někde překážela. Měla jsem chuť si je sundat, ale samozřejmě to nešlo.
Ale tomu mému to pořád ještě nestačilo. „Nechtěla bys, Vlastičko, přidat jedno číslo? Mají teď nějaký nový druh. Anatomický. Vůbec nikdo nepozná, že jsi umělá,“ sliboval a já se nezmohla na odpor. Bylo mi úplně zle, když jsem si představovala, s čím se probudím. Ale k mému údivu nebylo to tak hrozné. A navíc mě nic nebolelo.
Mám hrudník jako kluk
Medicína prostě pokročila. Měla jsem úplně obří vnady, ale manžílek byl spokojený. Všude mě ukazoval jako nějaké exotické zvíře. Začalo mě to štvát. Rozhodla jsem se osvobodit. Vyzvedla jsem úspory a ve vzdálené nemocnici si zařídila operaci.
Celkovou plastiku hrudníku a odstranění všeho umělého. Probudila jsem s hrudníkem plochým jako chlapeček. Byla to taková úleva! Cítila jsem se mladě a svobodně, přestože mi táhlo na padesát. Ten pocit se nedá popsat.
Radost mi nezkazila ani manželova reakce. Byl úplně v šoku. Křičel, vztekal se, dupal jako šílený. Vyhrožoval a dokonce mi dal facku. Mně to bylo ale jedno. Smála jsem se mu do obličeje a byla po dlouhých letech šťastná! Myslela jsem, že se rozvedeme, ale opak byl pravdou.
Když se ten můj cholerik uklidnil, našel v mém novém těle zalíbení. Chlubí se mým plochým hrudníkem a zahrnuje mě dárky, jako kdysi. Člověk si asi nemá nechat všechno líbit, už to vím!
Vlasta P. (51), Plzeň
