Moje chvilka pohody

Vzbudily mě hlasy mrtvých prarodičů

Vždycky jsem mívala velice silnou intuici a jakýsi šestý smysl. Před několika lety mě však zaplavila zlověstná předtucha, na kterou bych nejraději navždy zapomněla.

Občas se přihodí věci, které si člověk nedokáže rozumově vysvětlit. A když se to stane, klade si onu známou otázku, zda přeci jen neexistuje něco mezi nebem a zemí, jakási vyšší nevysvětlitelná síla, nebo zda mezi námi nejsou lidé s mimořádnými schopnostmi.

Já jsem si nikdy ničím výjimečná nepřipadala. Byla jsem holka jako každá jiná. Sourozence jsem neměla, vyrůstala jsem pouze s rodiči. Občas se mi stávaly zvláštní věci, někdy jsem viděla i slyšela nebo cítila něco, co mi nepřišlo zrovna běžné.

Maminka ale říkala, že jsem jen více citlivá a vnímavější vůči svému okolí, a tak jsem tomu nepřikládala větší váhu. Jenže o pár let později se k tomu přidaly i podivné sny, byly to někdy jakési předtuchy událostí, které se později skutečně staly.

Před očima se mi zjevila jejich tvář

Můj nejzvláštnější a zároveň nejděsivější zážitek se stal před pěti lety. Bylo ráno pátého července. Ležela jsem v posteli a v klidu podřimovala, když mě najednou zaplavil zvláštní pocit.

Před očima se mi zjevila babička s dědou. V obličeji měli ustaraný výraz. Vzápětí jsem v hlavě uslyšela jejich naléhavý hlas. „Aličko, vstávej! Okamžitě musíš vstát a jít dolů!“

Zaplavil mě strach

„Co se děje? Co to má znamenat?“ vyhrkla jsem pološeptem a po celém těle mi naskočila husí kůže. Přesto jsem okamžitě vyskočila z postele. Přes pyžamo jsem si přetáhla župan a rychle utíkala do kuchyně.

Schody jsem brala po dvou. V kuchyni byl táta a připravoval snídani. „Ahoj,“ pozdravila jsem ho. „Je všechno v pořádku?“ Řekl, že ano. „A co mamka?“ zeptala jsem se. „Zase se necítila dobře, tak zůstala v posteli. Běž se na ni podívat.“

Držela jsem ji za ruku

Něco ve mně se hnulo. V tu chvíli jsem věděla, že se něco stane. Maminka byla už několik let těžce nemocná. Když jsem běžela do ložnice rodičů, věděla jsem, že přišel den, kterého jsem se dlouho velmi obávala.

„Mami?“ vlítla jsem do ložnice. Maminka ležela v posteli. Byla velice bledá a těžce oddychovala. Volala jsem na ni, jestli mě slyší a vidí. Kývla a natáhla ke mně ruku. Vzala jsem ji za ni. Chvilku nato maminka zemřela.

Ještě dlouho poté jsem přemýšlela nad tím, kde se vzaly ty hlasy prarodičů, a proč. Přišly proto, abych se s maminkou stihla ještě rozloučit, aby mě ještě jednou viděla? Nevím, ale doteď jsem vděčná, že jsem vyslyšela jejich prosbu.

Alice C. (35), Plzeň

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden