Manželův odchod do zahraničí kvůli práci jsem nejprve nepovažovala za nic razantního, co by mělo narušit náš společný život. Jenže opak byl pravdou.
Někdy uběhne i několik dní bez toho, abychom si s partnerem pořádně promluvili. Je toho zapotřebí mnoho zařídit, nakoupit, udělat a doma pak chceme mít alespoň na chvíli ticho a klid, abychom sebrali síly na to druhý den ten samý kolotoč povinností absolvovat znovu. V takových podmínkách se partnerův dlouhodobější odchod do zahraničí nemusí zdát jako velká tragédie. Jenže já jsem se v podobné situaci přesvědčila, že zdání téměř vždy klame.
Dělali jsme si plány
Po sedmnácti letech manželství se moje nároky na soužití zcela změnily. Mezi mnou a Honzou to už dávno nebylo o neustálém prokazování si pozornosti a romantice. Byli jsme si vědomi všeho, co jsme spolu prožili, rozuměli jsme si, hektické dny nás sice vyčerpávaly, ale neustále jsme plánovali chvíle, kdy budeme spolu a doženeme zameškané. Výlety o víkendech, dovolené, stáří. Byli jsme nastaveni na budoucnost a v ní jsme viděli své štěstí a radost.
Nečekaná změna
V tomto neustálém zmatku a dynamickém dění dostal Honza nabídku být při otevírání nové pobočky firmy, v níž pracuje. Znamenalo to přibližně půlroční pobyt v zahraničí, ale zároveň i skvělou šanci posunout se v kariéře dál. Téměř vůbec jsme neváhali. Syn byl již samostatný, já jsem byla maximálně vytížená, a to, zda bude Honza doma nebo ne, náš vztah nijak nepoznamená. Alespoň to jsem si myslela…
Skutečnost byla jiná
I když jsme se už stále nelíbali, nemluvili o svých snech a touhách, neposílali jsme si denně několik sms zpráv, jen abychom si dokázali, že na toho druhého neustále myslíme, náš vztah byl naplněn množstvím jiných, nenápadných detailů. Uvědomila jsem si to však, až když byl Honza pryč. Přestože jsme na sebe měli v posledních letech velmi málo času, vždy mi byl nablízku. Bez jakéhokoliv sentimentu jsem vnímala jeho přítomnost při snídani, upravovala jsem mu kravatu před odchodem do práce, bavila se jeho poznámkami, v noci jsem v posteli cítila jeho teplo. Bylo to jen pár okamžiků denně, ale vyplňovaly náš vztah a byly důležité.
Připadala jsem si opuštěně
Naše manželství se lety změnilo na mechanismus fungující bez zbytečných řečí. Během Honzovy nepřítomnosti jsme si oba uvědomili spoustu věcí. Během propršených víkendů, které jsem prožila v prázdném domě, jsem litovala, že jsme měli jen jednoho syna. Na více dětí nikdy nebyl čas. A najednou jsem zůstala sama. Honza zase nabral druhý dech a po letech začal žít naplno. Manželský stereotyp nám oběma dodával jistotu, ale v Honzovi zároveň dusil velkého dobrodruha.
Vzdálenost nás rozdělila
Vztah na dálku asi může chvíli fungovat, za podmínek, že oba jsou mladí a vzdáleností je poznamenán jen začátek jejich vztahu, a tak ji mohou překlenout jejich horké city. V manželství je to však jiné. Roky jsme spolu s Honzou tvořili pár, starali se o rodinu, všechno jsme postupně budovali. A pak přišlo zdánlivě nedůležité odloučení, ale ovlivňovalo nás zcela rozdílně. Vždy jsem potřebovala oporu a našla jsem ji v Honzovi a v jeho neustálé, tiché přítomnosti. A najednou tu nebyl. Já jsem zůstala v našich starých strukturách, on se věnoval samým novým věcem. Toto působení směřovalo ke katastrofě.
Vztah se nám rozpadal pod rukama
Když se Honza vrátil, chvíli jsem na něm téměř neustále visela. Měla jsem problém pohnout se od něj. Jenže jemu to vadilo. Neuměl zapomenout na ten pocit svobody, který půl roku intenzivně prožíval. Vrátil se domů a našel tu labilní ženskou, která v osamělosti ztratila veškerou sebedůvěru a sebeúctu. Nevím, jestli tomu pomohl, nebo ta nabídka přišla bez jeho přičinění, ale po třech týdnech mi oznámil, že znovu odjíždí, aby řídil nově otevřenou pobočku, protože nikoho schopného nesehnali.
Manželství skončilo
Zpočátku jsme si volávali, Honza jezdil alespoň jednou za měsíc domů, ale chlad, který s sebou přinášel, se nedal přehlédnout. Dělala jsem scény, prosila ho, abychom se to ještě pokusili dát dohromady, ale on v zahraničí objevil mládí, které se z něj předtím se mnou postupně vytrácelo. Po dvou letech jsme se rozvedli.
Osamělost jsem překovala
Dnes Honza žije s mnohem mladší partnerkou. Mně trvalo dlouho, než jsem se vzpamatovala a znovu postavila na nohy. Nejvíc mi pomohl Frisky – chlupatá potvora, kterou mi syn přivezl z útulku. Díky němu jsem zase začala fungovat a chodit ven. A při jedné procházce parkem jsem se díky němu seznámila s Patrikem, příjemným mužem mého věku. Zatím je náš vztah na přátelské úrovni, ale kdo ví… Konec konců, život je nepředvídatelný a platí „nikdy neříkej nikdy“.
Romana P. (47), východní Čechy
