Dědečka Kamila jsem měla moc ráda. Dodnes ho vidím, jak sedí v obýváku ve svém houpacím křesle s dýmkou v ruce.
S mladší sestrou Nelou jsme jako malé holky u prarodičů z tátovy strany trávily hodně času. Jezdily jsme tam na prázdniny a někdy také na celé víkendy. Zatímco Nela vždycky tíhla spíše k babičce, která ji učila vyšívat a plést, já jsem byla věčně s dědou.
Chodili jsme spolu na dlouhé procházky po lese, občas jsme si vzali i košík a nasbírali několik hub, nebo jsme spolu seděli v obýváku a luštili křížovky nebo hráli karty.
Milovaný dědeček
Dědeček vždy sedával ve svém starém houpacím křesle, které pocházelo z první republiky, pohupoval se v něm tam a zpět, a přitom bafal dýmku. Bylo to jeho posvátné místo. Občas mě, když jsem byla ještě hodně malá, vzal k sobě na klín, a houpali jsme se spolu. Dodnes je to moje nejmilejší vzpomínka na něj.
Sběratel dýmek
Když bylo dědečkovi sedmdesát let, zjistili mu rakovinu plic. Lékaři mu zakázali kouřit cigarety i dýmku. Dědeček si ale i přesto občas nějakou tu dýmku dal, a když ho přitom babička náhodou načapala, křičela na něj tak, že to slyšeli i sousedi na druhém konci vesnice.
Nakonec, aby měl klid, s kouřením přestal. Dýmky však sbíral dál a vystavoval si je na poličce, jakoby to byly ty nejvzácnější předměty na světě. Několik dýmek jsem mu darovala i já, většinou jsem mu je přivezla odněkud ze zahraničí, kde jsem je koupila na bleším trhu. Pokaždé měl ohromnou radost. „Ta určitě patřila náčelníkovi nějakého kmene,“ dělal si legraci.
Věci na památku
Se svou nemocí bojoval děda statečně téměř pět let. Když zemřel, tak se babička rozhodla, že se přestěhuje ke své sestře a domek, že mi přenechá k bydlení. Než jsem se do domu nastěhovala, požádala jsem sestru, abychom vytřídily jejich věci.
Nela si vzala starožitný čajový servis a nějaké obrazy, já jsem si nechala na památku dědečkovo houpací křeslo a dýmky.
Byl tam se mnou
Hned od prvního dne, co jsem se do domku nastěhovala, jsem měla pocit, že je tam děda se mnou. Bytostně jsem cítila jeho přítomnost. A pak, když jsem jednou večer přišla domů a podívala se na jeho křeslo, mi oči málem vypadly z důlků.
Křeslo se pohupovalo a nad ním se vznášely obláčky dýmu. „Dědečku, jsi tu?“ zeptala jsem se. Nikdo se neozval. Když jsem se ale rukou dotkla starého křesla, jakoby bylo ještě někým zahřáté…
Naďa P. (59), Most
