Vždycky budu až ta druhá

Začala jsem si s ženatým mužem a bláhově věřila, že se rozvede. Až pozdě jsem pochopila, že budu pro něho vždycky jen ta druhá!

Hned po maturitě jsem získala dobré zaměstnání v jednom velkém podniku. Nebylo mi ani dvacet a myslela si, že mi leží svět u nohou. Hezký plat a příjemné pracoviště. Co víc jsme si mohla přát! Za první výplatu jsem si pořídila samou parádu.

Také vás může zajímat ...

Nové šaty, boty a také kabelku. Abych byla k světu! A to jsem byla, aniž bych si to tenkrát uvědomovala. Přírodní blondýnka, štíhlá a modrooká. Nebylo divu, že jsem o nápadníky neměla nouzi. Ale byla jsem sama.

Zamilovala jsem se do šéfa

Maminka mi, asi jako všechny maminky, pořád domlouvala: „Haničko, najdi si někoho a vdej se, než bude pozdě. Podívej se na spolužačky, polovina jich je už na mateřské!“ Měla pravdu.

Tenkrát nečekala děvčata do pětatřiceti či čtyřiceti, až půjdou na mateřskou. Byla úplně jiná doba. Vždyť skoro polovina mých spolužaček maturovala s břichem! Bylo to přehnané, ale teď myslím taky. Je to prostě ode zdi ke zdi, myslím… No, nicméně byla jsem sama a tak trochu čekala na toho pravého.

A potom se objevil přímo v mojí kanceláři, u mého stolu. Byl vysoký a pohledný. O dost starší, ale krásný jako z nějakého filmu. Alespoň tehdy mi tak připadal. Opřel se rukou o můj stůl a něco mi povídal. Vůbec jsem netušila, co. Jen jsem na něho s obdivem hleděla. Byla jsem jako očarovaná!

Dva dny v týdnu

„Tak vnímáte mě vůbec? Kde jste tu vzala? Přišla jste snad ze zvláštní školy?“ ptal se výhrůžně a skoro na mě křičel. Bylo to, jako bych dostala ledovou sprchu. „Promiňte, jen jsem se zamyslela,“ špitla jsem a on se nečekaně usmál.

Pozval mě k sobě na kafe a já teprve zde zjistila, že jsem se ocitla v kanceláři našeho pana, tehdy vlastně soudruha, generálního ředitele! Do té doby jsem ho nikdy nespatřila. U té kávy jsme si povídali skoro hodinu.

Okouzlil mě svým rozhledem a trpělivostí, s jakou mi všechno vysvětloval. Myslela jsem na něho celou noc. Když si mě vzal s sebou na služební cestu, netušila jsem, že se stanu jeho milenkou. Můj Richard se pro mě stal vším.

Nikam jsem nechodila, s nikým se nepřátelila. Stala jsem se prostě profesionální milenkou se vším všudy. S pronajatým bytem a později dokonce i služebním autem. Dva večery v týdnu a občas nějaký ten víkend. To byl jeho časový rozvrh, který mi musel stačit.

Nerozvedl se

„Jsem těhotná,“ oznámila jsem mu jednou radostně a čekala, že se konečně rozvede. Se ženou si už dlouho nerozuměl, alespoň mi to takhle tvrdil a já mu věřila. Samozřejmě se nerozvedl a já porodila krásnou holčičku.

Nesměla mu říkat tati, aby se naše tajemství nikde nevyzradilo. A tak byl pro moji dceru Richard jen strýček, který jí nosil dárky a občas navštěvoval. Roky plynuly a já pomalu začala ztrácet naději, že se stanu Richardovou ženou.

Nakonec jsme se rozešli. V dobrém, ale hořkost ze zmarněného života ve mně zůstala. Moje dcera se až v den svých osmnáctin dozvěděla, že je Richard jejím otcem. Navštívit ho ale nesměla. Ohrozila by jeho fungující rodinku! Jen z doslechu věděla, že má dva starší nevlastní bratry.

Pracovala jsem už dávno jinde, když za mnou přišel Richard. Zestárnul. Vlasy mu ustoupily z čela a ve tváři mu přibyly vrásky. Nedokázala jsem se ubránit hřejivému pocitu, když jsem se s ním viděla.

Na naši dceru jsem pyšná

Ani nemusel nic říkat. Bylo mi jasné, že má starosti. A velké. „Chci tě o něco požádat. Vlastně tvoji – naší – dceru. Vím, že na to nemám právo, ale musím!“ začal a já nedokázala pochopit, o co jde.

On ale pokračoval: „Můj syn je vážně nemocný a potřebuje kostní dřeň. Naše dcera je jeho poslední nadějí!“ Musela jsem si sednout, jak mě tahle prosbě překvapila. Nechtěla jsem Richarda odmítnout, ale netušila jsem, jak bude naše dcera Terezka reagovat.

Pro svého otce totiž příliš mnoho hezkých slov neměla, pochopitelně! Ona ale souhlasila, prý by to udělala i pro cizího, natož pro polovičního bráchu! … Její kostní dřeň nakonec Richardovu synovi nepomohla, ale alespoň se sourozenci seznámili a sblížili.

I Richardův nemocný syn se nakonec uzdravil, získal dřeň od dárce až z druhého konce světa. Díky mojí dceři, která vyvěsila výzvu na svůj facebook. A tak měl můj zpackaný život přece jen smysl. Alespoň si to myslím…

Hana N. (71), severní Čechy

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...