Yvonne Přenosilová – Po pihaté baculce s ďáblem v těle muži šíleli

Emigrovala, stala se letuškou a posléze baronkou. Do rodné země se vrátila až po sametové revoluci a zůstala už navždycky. Se ztrátou syna, který zůstal v cizině, se ale nikdy nesmířila.

Také vás může zajímat ...

Tvrdá po otci a empatická po matce, které říkala Ropča, což znamená ropucha. Slibně nastartovanou pěveckou kariéru Yvonne Přenosilové zpřetrhal komunistický režim a život v emigraci ji přinesl nejednu těžkou chvíli. Prožila si i Sophiinu volbu, když opouštěla milovaného syna. Na veřejnosti ale tato žena nikdy nepláče. Yvonne se narodila jako jedináček v Praze do netradiční rodiny.

Její otec Jiří, původně strojní inženýr, byl český oficír, který za války bojoval proti Hitlerovi pod britskou vlajkou.

Maminka Markéta byla Rakušanka.

Yvonniny rodiče se seznámili v Palestině, v jeruzalémské kavárně, kde její otec hrál při odpoledních čajích na klavír. Maminka se kvůli němu rozvedla a odešla s ním do osvobozeného Československa. V Praze to ale neměla lehké. Vydávala se za Britku a mluvila raději anglicky, protože po válce Češi všechno německé nenáviděli.

Otec byl v roce 1953 bolševiky označen za vlastizrádce, protoeže bojoval proti fašismu na „nesprávné straně“.

Uvěznili ho v tzv. domečku – mučírně StB. Rodina vůbec netušila, kde je. Manželce a dceři chodily jen balíky se zakrvácenými oděvy. Vrátil se až po roce. Po sametové revoluci byl povýšen do hodnosti generálmajora a půl roku nato zemřel.

S baletem byl konec

Malá Yvonne vyrůstala v pražské Troji. Kvůli svému původu zažívala v libeňské dvanáctiletce perné chvíle. Někteří učitelé ji nesnášeli a dávali jí to nevybíravě najevo. Kamarádek také moc neměla. Porozumění našla až u vrstevnice Heleny Beckové. Její matka byla totiž skutečná Angličanka provdaná za Čecha, takže i u nich doma se mluvilo anglicky.

Na základní škole se Yvonne věnovala tenisu a chodila na rytmický tanec, pak i na balet. Plynně mluvila německy a anglicky už odmala. V pubertě se ale výrazně zakulatila, takže s baletem byl konec. A na kurtech jí řekli, že lépe zpívá, než hraje. Hudební základy Yvonne předal otec.

On sám byl velmi tvrdý a přísný člověk, ale výborně hrál na klavír a skvěle zpíval černošské spirituály.

V patnácti letech daroval Yvonne kytaru, na kterou se rychle naučila. Příležitostně pak vystupovala s kapelou Kučerovci, kteří se věnovali latinskoamerické a tichomořské hudbě. Před kamerou se poprvé ocitla v šestnácti letech v rámci natáčení filmu Miloše Formana (†86) Konkurs, kde zazpívala píseň Malagueňa.

Tehdy si jí všiml skladatel Karel Mareš (†49) a dal ji dohromady s beatovou skupinou Olympic, která tehdy v Semaforu vystupovala v písničkovém pořadu Ondráš podotýká.

V kapele pak poznala zpěváka Pavla Bobka (†76), který pro ni byl něco jako starší bratr, kterého nikdy neměla.

Česká Brenda Lee

Tak jí často přezdívali. Měla totiž podobný pronikavý dívčí hlas s lehkým erotickým zabarvením jako ona. V roce 1964 prorazila s písničkou převzatou z jejího repertoáru I´m Sorry (Roň slzy). V roce 1965 pak odjela na zkušenou na tři týdny do Londýna.

Pod vedením skladatele a producenta Tony Hatche natočila pro anglickou společnost Pye Records singl When My Baby Cries/Come On Home.

Během pobytu se poznala s kapelou Rolling Stones a zúčastnila se natáčení populárního hudebního pořadu Ready Steady Go!. Pak se kvůli maturitě vrátila do Prahy a od podzimu 1965 se stala členkou nově vzniklého divadla Apollo. Yvonne hráli v rádiu, objevovala se v televizi a natočila další singly.

Na vrcholu slávy

V roce 1965 se v anketě Zlatý slavík umístila v první pětici. V té době spolupracovala už s dirigentem Josefem Vobrubou (†49), s beatovou skupinou Mefisto, se Štaidlovou kapelou Apollo a později Apollobeatem Jana Spáleného (78).

Mezi její nejznámější písně z tohoto období patří Zejtra už ti sbohem dám, Pomalu a líně, Sklípek, Tak prázdná, Zimní království, Starý pán či Pippo.

Největšími a nesmrtelnými šlágry se staly Boty proti lásce a Roň slzy. Yvonne vystupovala i v hudebních pořadech – Naši v Paříži (1967) nebo Prosím, ticho (1967). Sebe samotnou si zahrála v hudebním seriálu Píseň pro Rudlofa III.

V psychologickém dramatu Dita Saxová (1967) ztvárnila Brittu Mannesheimovou, schovanku židovského sirotčince a rok nato zpěvačku v hudební komedii Kulhavý ďábel.

Tažení proti Yvonně

Pak ale přišla chvíle, kdy podepsala v roce 1968 petici Dva tisíce slov a tím rozpoutala tažení proti sobě. Někteří lidé najednou na její magický hlas úplně zapomněli a v jejich duši vykvetla obyčejná nenávist. Začal teror. Zvedla prý telefon a slyšela: „My tě utlučeme, my tě zabijeme.“ Tak to trvalo měsíc.

Až jí její táta řekl: „Tady nemůžeš zůstat!“ Tehdy bydlela v pražské Krocínově ulici a k jejímu velkému překvapení ji ochranu nabídli Romové, kteří bivakovali opodál ve zchátralých garážích.

Původně z nich měla strach, ale oni ji hlídali na každém kroku, aby se jí nic nestalo, až do její emigrace. Když do země vpadli ruské tanky, Yvonne sbalila kufry a emigrovala. Dávat všanc svůj život už dál nechtěla. Nejprve odjela do Anglie, kde se pokusila navázat na svůj bývalý úspěšný pobyt. To se jí ale už nepodařilo.

Doba se změnila a Yvonne si v Londýně zazpívala pouze na jediném koncertě „pro pokořené země“. Nakonec odjela do Mnichova a vzápětí za ní přijeli i její rodiče. V Mnichově nějaký čas zpívala pod pseudonymem Yvonne Silova, ale příliš se na německé půdě neuchytila.

Tak se od roku 1972 začala živit jako letuška u British Airways, což ji vydrželo do konce sedmdesátých let.

Z letušky paní baronkou

Koncem sedmdesátých let se Yvonne provdala za právníka Andrease von Schuckmanna (†51), který pocházel ze šlechtické rodiny, a ona se tak stala baronkou. O rok později se jim narodil syn Maximilian Philipp (40). Po šesti letech se ale rozvedli, a Yvonne se synem zůstala sama. Karel Kryl (†49), který také žil v Mnichově, Yvonne nabídl práci v rádiu Svobodná Evropa.

Získala post moderátorky americké country. Československo navštívila až po sametové revoluci krátce před Vánocemi v roce 1989. Pozvala ji její kamarádka Eva Pilarová (†80) na koncert v pražské Lucerně. Do Československa pak často jezdila, ale vždy se vracela do Mnichova.

Měla tam syna, rodiče i zaměstnání.

V polovině devadesátých let zrušili československou sekci Svobodné Evropy a Yvonne byla bez práce. Přišla i o mnichovský byt. Proto se v roce 1994 rozhodla vrátit do Prahy natrvalo. Čekala ji tady práce v pražském vysílání Svobodné Evropy. Jenže její syn Max do Prahy nechtěl a trval na tom, že zůstane u otce. Odloučení se synem ji trápí.

Její bývalý manžel Andreas v roce 2004 zemřel a Max, tou dobou nezaměstnaný, zůstal zcela bez prostředků, neboť šlechtická rodina otce byla chudá. Yvonne tak několik let syna podporovala a posílala mu do Německa peníze. Max byl na ní zcela finančně závislý.

Nyní Yvone žije sama a v ústraní.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...