Yvonne Přenosilová se bála, že je ošklivé káčátko a tak vyhledávala spíše starší pány!

„Hrála jsem si vedle starších pánů na strašnou intelektuálku, oni ze mě měli legraci, ale mnohému mě naučili.“

Podle jejích vlastních slov vychovával Yvonne Přenosilovou (72) její otec tak trochu jako kluka. I kamarádi jí říkali, že v sobě má hodně mužských prvků. Proto v mládí raději trávila čas s muži vyšších věkových kategorií.

Někdo se může snažit celý život a stejně si ho lidé nezapamatují. Zpěvačce Yvonně Přenosilové (72) stačilo pár roků v šedesátých letech, aby se z ní stala legendární hvězda.

Také vás může zajímat ...

Otce měla ve vězení!

Celkem dramatický a netypický se stal příběh o tom, jak se Yvonne narodila. Její matka se před začátkem druhé světové války poznala s jedním Rakušanem.

Ten byl nucen utéct před nástupem Hitlera k moci a maminka se vydala na útěk s ním. Dostali se až do Palestiny. Tam museli doplavat, přičemž matka byla v té době nemocná a plavat navíc neuměl. Slíbili si předtím, že pokud se maminka uzdraví, vezmou se.

Budoucí manžel jí ke spásným břehům doslova dovlekl na zádech. Splnili slib, vzali se, ale pak maminka poznala jiného muže, českého důstojníka, se kterým se potkala v Jeruzalémě. Právě on se stal otcem Yvonne. Vrátili se do Československa, ale tam místo očekávaného štěstí čekaly jen problémy.

Otec sice bojoval proti nacistům, ale pod britskou vlajkou. „To se v padesátých letech krutě trestalo,“ konstatovala Yvonne. „Táta byl ve vězení, posléze pracoval u odpichu na Kladně. Byli jsme zvyklí na ústrky. I když jsem třeba základní školu končila s vyznamenáním, a takové žáky brali automaticky na střední, já musela dělat přijímačky. “

Domácí násilí přiznala po letech!

Budoucí hvězda vyrůstala v pražské čtvrti Troja a na dvanáctiletou střední školu jezdila do Libně. Už během studia mluvila plynně anglicky i německy, ale učitelé jí neměli rádi, i kvůli jejímu původu.

Musela z jejich strany snášet různé ústrky. Dobré to nebylo ani doma. Až po letech zpěvačka prozradila, že otec doma uplatňoval fyzické tresty. Nešlo jen o nějakou občasnou facku, prý dostávala skutečný výprask.

„A když mě máma bránila, tak ji koupila taky,“ uvedla. Když pak odmaturovala, tak trochu se za ty rány otci pomstila. Byl tehdy pracovně v cizině a chtěl vědět, jak Yvonne u maturity dopadla. Schválně mu namluvila, že propadla a v září jí čeká reparát. Za jednu věc ale svému přísnému otci přece jen vděčí: naučil jí milovat zpět.

Každou neděli doma hrál na klavír a zpíval staré černošské spirituály. Dal Yvonne i kytaru a ona se na ní poměrně rychle naučila hrát. Když jí bylo šestnáct let, ocitla se poprvé před kamerou: v dokumentu Konkurs režiséra Miloše Formana (+86) zazpívala píseň Malagueňa.

Pomohlo jí to k tomu, aby si zazpívala v divadle Semafor se skupinou Olympic. Tehdy tam zpíval i Pavel Bobek (+76), se kterým si Yvonne dobře rozuměla a protože byla jedináček, brala ho nejprve tak trochu jako náhradu za bratra, kterého nikdy neměla.

Jeden podpis jí zničil kariéru!

V mládí navazovala Yvonne kontakt hlavně se staršími muži. „Hrála jsem si vedle nich na strašnou intelektuálku, oni ze mě měli legraci, ale mnohému mě naučili,“ přiznala. Pro ty mladší si nepřipadala dost atraktivní.

Pár kamarádů jí řeklo, že v sobě nemá moc ženskosti. Dává to za vinu otci, který si přál syna a tak jí vychovával jako kluka. V osmnácti letech dostala Yvonne pozvánku do Londýna a tam nazpívala jednu desku.

Osobně tam tehdy v zákulisí potkala i členy slavné skupiny Rolling Stones. Vypadalo to, že má mladá začínající zpěvačka našlápnuto k tomu, aby se stala evropskou hvězdou. Pak ale přišel zásadní zvrat. V roce 1968 podepsala manifest Dva tisíce slov. Stalo se to spíš bezděčně, cestou na letiště.

Viděla podepsané další osobnosti, přečetla si text a řekla si, že na tom přece nic není. „Naše podpisy otiskli v novinách a po tom následoval telefonický psychický teror, který běžel čtyřiadvacet hodin denně bez přestání,“ popisovaly Yvonne situaci, která nastala.

„Vyhrožovali nám smrtí, že nás utlučou kameny.“ Jakmile naši zemi obsadily okupační armády Varšavské smlouvy, řekl otec Yvonne, aby raději odjela ze země.

Šťastná léta na letišti

Československo opustila zpěvačka 27.srpna 1968. „Jela jsem sama, ale rodiče mě následovali týden poté,“ líčila. „Tušili, že to vezmu přes Rakousko, kde měla maminka příbuzné.

Po zkušenostech, jaké měla naše rodina, se nebylo co divit.“ Yvonne doufala, že se situace doma uklidní a ona se bude moci vrátit. Jenže čas ukázal, že to nebude možné. V Itálii, kam se dostala z Rakouska, jí čekala nabídka od britského manažera, kterého znala z minulosti.

Pokusila se pak prorazit v Německu, jenže i tam prý zasáhl vliv československých „papalášů“. „Nahrávací firma měla výhodnou smlouvu na českou muziku,“ popisovala Yvonne, „a když si měla vybrat, jestli bude vydávat mě a přijde o ty výhodné nahrávky, pochopitelně odřízli mladou holku.“

Kariéru zpěvačky tedy vzdala a našla si jinou práci, která jí bavila. Tehdy jí bylo jednadvacet let. Šla pracovat na letiště, kde odbavovala pasažéry společnosti British Airways. Při ohlédnutí zpátky to označuje za svá nejšťastnější léta. „Představte si třicet holek z celého světa,“ vzpomínala.

„Rozuměly jsme si bez ohledu na to, odkud která pocházela. Ve čtvrtek jsme se rozhodly, kam poletíme na víkend, užívaly jsme si objevování cizích zemí. Poznala jsem to, co mi doma chybělo, absolutní svobodu.“

Syn odmítl odejít

Na letišti pracovala osm let. Pak zapracoval osud a při jedné dopravní nehodě poznala právníka šlechtického původu. Líbil se jí jeho smysl pro nadsázku, i to, že byl schopen přijímat její humor.

Vztah rychle směřoval k manželství a díky partnerovu titulu se i Yvonne stala šlechtičnou. Narodil se jí syn Max (40) a poté se pokusila o návrat k mikrofonu. Dařilo se jí to spíše se střídavými úspěchy. Dostala nabídku z mnichovského ústředí rádia Svobodná Evropa a měla svůj pořad, kam si vybírala písničky.

Manželství ale Yvonne nevydrželo, po sedmi několika následoval rozvod. Syn se příliš se svým otcem nestýkal, změna ovšem nastala tehdy, když se po pádu režimu u nás mělo rádio Svobodná Evropa stěhovat do Prahy.

Tehdy bylo Maxovi čtrnáct let a odmítl se svojí matkou do Česka odjet. „Rozhodl se tak jen pár dnů před stěhováním a bylo to po jedné z rozmluv s jeho otcem. Dodnes nevím, co si tehdy řekli,“ konstatovala smutně. Zůstala s Maxem v telefonickém kontaktu i poté, co vlastně podruhé v životě emigrovala.

Když pak její bývalý manžel zemřel, podporovala syna i finančně, protože prožíval složité období. V osobním životě už dál Yvonne nikoho nehledala. Prohlásila, že se naučila být sama a po mužích se jí nestýská. Je plně emancipovaná a spokojená. „Já prostě nemám potřebu nosit za někým bačkory v zubech. Jsem ráda, že jsem svou paní!“ řekla kategoricky.

Po Praze se jí podařilo rychle dobýt i Londýn!

Období největší slávy Yvonne Přenosilové trvalo pouhé tři roky, přesto se nesmazatelně zapsala mezi legendy naší populární hudby. Stačily jí tři týdny na to, aby se stala hvězdou i ve Velké Británii.

Vystupovala v tamních klubech, zpívala v rozhlase a největším úspěchem bylo, když se objevila v nejpopulárnějším televizním pořadu Ready Steady Go!, společně s kapelou Rolling Stones! Slávu si pak přenesla i domů do Československa a získala stálé angažmá v divadle Apollo.

Se známým zpěvákem udržovala vztah půl století!

S Pavlem Bobkem (+76), s nímž se seznámila v mládí, pojilo slavnou zpěvačku celoživotní přátelství. Oblíbený zpěvák pro ni byl vzorem.

Jejich vztah trval přes půl století a mohli se vídat dokonce i v době, kdy byla v emigraci. Pavel měl totiž v Západním Německu svého bratra, přímo v Mnichově, kde Yvonne pracovala. Občas ho tam navštěvoval. Před více než šesti lety odešel Pavel Bobek do hudebního nebe a zdrcená Yvonne měla na jeho pohřbu smuteční projev, kde mu za všechno poděkovala.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj čas na kafíčko

Ve čtvrtek vycházející Můj čas na kafíčko odhaluje strhující životní story slavných hvězd, jejich lásky, prohry, vítězství, spalující vášně, bolestné rozchody, i usmíření a osudové vzestupy i pády těch největších českých i světových legend. To vše a mnohem více najdete v časopise Můj čas na kafíčko.

Komentáře

...